Rachunek v kapse: Když pravda bolí víc než lež

„Proč jsi mi nikdy neřekl pravdu?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stihla rozmyslet, jestli to vůbec chci slyšet. Stála jsem v kuchyni, v ruce držela jeho sako, ještě vlhké z pračky. Vnitřní kapsa byla roztržená a z ní trčel zmuchlaný papír. Ten papír, který změnil všechno.

Byl to účet z hotelu na břehu Vltavy, butikový hotel, kam se chodí na romantické víkendy. „Love Story“ – apartmán, pozdní check-out, degustační večeře pro dva, prosecco na pokoj, dvě snídaně. Datum: minulý měsíc. Věděla jsem přesně, kde ten víkend byl. Tvrdil mi, že jede na služební cestu do Brna.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Petr a jeho hlas zněl unaveněji než obvykle. Seděl u stolu, v ruce hrnek s kávou, oči upřené do mobilu. Položila jsem před něj účet. Chvíli na něj zíral, jako by doufal, že zmizí. Pak se na mě podíval a já v jeho očích poprvé po letech uviděla strach.

„To není tak, jak si myslíš,“ začal tiše. Ale já už věděla všechno. Věděla jsem to dřív, než jsem ten papír vytáhla z kapsy. Věděla jsem to pokaždé, když se vrátil domů později a voněl cizím parfémem. Věděla jsem to z jeho pohledů do prázdna a z mlčení u večeře.

„Tak jak to je?“ zeptala jsem se a hlas se mi třásl. „Kdo je ona?“

Petr mlčel. V kuchyni bylo slyšet jen tikání hodin a za oknem šum tramvají z Letné. Najednou mi přišlo všechno směšné – naše společné fotky na lednici, dětské kresby na stěně, i ta jeho stará bunda pověšená u dveří.

„Jmenuje se Lenka,“ řekl nakonec. „Potkal jsem ji v práci. Neplánoval jsem to.“

Chtěla jsem křičet, rozbít hrnek o zeď, ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na něj. „Jak dlouho?“

„Půl roku,“ přiznal tiše.

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty večery, kdy jsem uspávala naši dceru sama, všechny ty výmluvy o poradách a služebkách. Najednou mi došlo, že celý můj život je postavený na lži.

„A co teď?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

Petr si promnul oči a poprvé za dlouhou dobu vypadal zlomeně. „Nevím. Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ale ublížil jsi,“ řekla jsem tvrději, než jsem chtěla. „A nejen mně.“

V tu chvíli do kuchyně vběhla naše dcera Anička s plyšovým medvědem v náručí. „Mami, proč pláčeš?“ zeptala se bezelstně.

Rychle jsem si otřela slzy a pokusila se usmát. „To nic, zlatíčko. Jen mě něco rozesmutnilo.“

Petr vstal a odešel do ložnice. Slyšela jsem, jak za sebou zavřel dveře.

Zůstala jsem sedět s Aničkou v náručí a hlavou mi běžely vzpomínky na naše začátky – první rande v kavárně na Národní třídě, společné stěhování do malého bytu na Žižkově, svatba na radnici v Karlíně… A teď? Teď tu sedím s dítětem v náručí a nevím, co bude dál.

Večer jsme spolu skoro nemluvili. Petr seděl u televize a já v ložnici skládala prádlo. Každý pohyb mě bolel. Přemýšlela jsem, jestli mám právo být takhle zraněná – vždyť kolik manželství kolem nás skončilo kvůli nevěře? Kolik žen to prostě přejde kvůli dětem?

Druhý den ráno mi přišla zpráva od kamarádky Jitky: „Nechceš na kafe? Vypadáš poslední dobou unaveně.“ Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí napsala pravdu: „Petr má jinou.“

Za hodinu jsme seděly v kavárně na Letné a já jí všechno vyprávěla. Jitka mě objala a řekla: „Musíš myslet hlavně na sebe a Aničku. On si musí uvědomit, co ztrácí.“

Ale co když už to ví? Co když už mě dávno ztratil?

Večer jsme si s Petrem sedli ke stolu naproti sobě jako dva cizinci. „Chci vědět pravdu,“ řekla jsem tiše. „Chceš odejít?“

Petr dlouho mlčel. Pak řekl: „Nevím.“

Ta slova mě bodla víc než všechno ostatní. Nevědět je horší než vědět cokoli zlého.

Další týdny byly jako zlý sen – tiché domácnosti, napjaté rozhovory o běžných věcech, Anička mezi námi jako most i propast zároveň. Petr chodil domů později a já se snažila tvářit silně kvůli dceři.

Jednou večer přišel domů dřív a sedl si ke mně do kuchyně. „Můžeme začít znovu?“ zeptal se tiše.

Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich lítost i strach.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Nevím, jestli ti ještě někdy dokážu věřit.“

A tak tu teď sedím u okna našeho bytu s výhledem na pražské střechy a přemýšlím: Dá se vůbec odpustit něco takového? Nebo je lepší začít znovu sama? Co byste udělali vy na mém místě?