Prázdný byt po mamince: Může mateřská láska opravdu vyprchat?

„Proč mi nevoláš?“ ozve se mi v hlavě hlas, který už týdny neřeknu nahlas. Sedím v kuchyni u stolu, kde ještě před pár lety snídaly moje děti – Petr s Markétou. Teď je tu ticho, jen tikot hodin a občasné vrzání parket. Všechno je stejné, a přece úplně jiné.

„Mami, už jsme dospělí, máme svoje životy,“ řekla mi Markéta naposledy, když jsem jí volala potřetí během týdne. Slyšela jsem v jejím hlase podráždění, které mě bodlo jako nůž. Petr mi zase píše jen krátké zprávy: „Mám hodně práce. Ozvu se.“ Ale neozve se.

Vzpomínám si na ty roky, kdy jsem byla středobodem jejich světa. Každé ráno jsem jim chystala svačiny, večer jsme si četli pohádky. Když přišla puberta, hádali jsme se kvůli maličkostem – roztrhané džíny, pozdní příchody domů. Ale vždycky jsme si nakonec sedli ke stolu a všechno si vyříkali. Teď už není s kým mluvit.

Byla jsem učitelka češtiny na základní škole v Brně. Děti mě měly rády, kolegové si mě vážili. Po manželově smrti jsem se upnula na své děti ještě víc. Všechno jsem jim podřídila – kroužky, doučování, výlety. Nikdy jsem si nestěžovala, že jsem unavená nebo že bych chtěla chvíli pro sebe. Vždycky jsem věřila, že když jim dám všechno, co můžu, budou mě milovat a potřebovat navždy.

Jenže teď sedím v prázdném bytě na Lesné a přemýšlím, kde se to pokazilo. Když přijedu na návštěvu k Markétě do Prahy, mám pocit, že tam překážím. Její muž Tomáš se mnou mluví zdvořile, ale chladně. Vnuk Matěj je pořád na mobilu. „Babi, já teď nemůžu,“ říká mi a já cítím, jak se mezi námi staví zeď.

Jednou jsem slyšela Markétu šeptat Tomášovi: „Maminka je zase taková… no, moc citlivá.“ To slovo mě zabolelo víc než všechna předchozí odmítnutí. Citlivá? To je špatně být citlivá? Vždyť právě proto jsem je vždycky chápala a chránila.

Petr žije v Olomouci s přítelkyní Lenkou. Když přijedou na víkend do Brna, zastaví se jen na hodinu. „Musíme ještě za Lenkou rodiči,“ omlouvá se Petr a já kývnu, i když bych nejradši křičela: Zůstaňte! Povídejte si se mnou! Ale místo toho jim balím koláče na cestu a mávám z okna.

Někdy mám pocit, že jsem pro ně už jen povinnost. Něco jako návštěva u zubaře – nutné zlo, které je třeba odbýt. Přitom já bych dala cokoliv za to, abych s nimi mohla být déle než těch pár minut mezi dveřmi.

Začala jsem chodit do klubu seniorů na Lesné. Tam potkávám paní Hanu a pana Karla, kteří mají podobné příběhy. „Děti mají svoje starosti,“ říká Karel smířeně. „Musíme si najít radost jinde.“ Ale kde? Jak najít radost ve světě, kde už nejste pro nikoho důležití?

Jednou večer mi Markéta zavolala: „Mami, promiň, že ti nevolám častěji. Je toho teď moc.“ Snažila jsem se být chápavá: „To je v pořádku, hlavně že jste zdraví.“ Ale když zavěsila, rozbrečela jsem se. Ne kvůli tomu telefonátu – ale kvůli tomu prázdnu, které po něm zůstalo.

Začala jsem psát deník. Do něj si zapisuji vzpomínky na dětství dětí – jak Petr poprvé šel do školy a bál se pustit mou ruku; jak Markéta brečela kvůli rozbité panence a já ji utěšovala. Ty vzpomínky jsou teď moje jediné bohatství.

Jednou večer přišla sousedka paní Novotná a přinesla mi bábovku. Povídaly jsme si o všem možném – o politice, o počasí i o dětech. „Víš, Terezo,“ řekla mi najednou, „já myslím, že mateřská láska nikdy nezmizí. Jenom někdy bolí.“

Přemýšlím o tom často. Bolí mě to ticho v bytě i to ticho mezi mnou a mými dětmi. Bolí mě pocit zbytečnosti. Ale pořád je ve mně naděje – že jednou přijde den, kdy zazvoní telefon a uslyším: „Mami, chybíš nám.“

Někdy mám chuť jim napsat dlouhý dopis – všechno jim vysvětlit, poprosit o trochu víc času a lásky. Ale bojím se, že bych je tím jen odradila ještě víc.

Možná je to takhle správně – možná musí děti odejít a žít svůj život bez nás. Ale proč to tolik bolí? Proč mám pocit, že mateřská láska je jako stín – pořád tu je, ale nikdo ji už nevidí?

Dnes večer zase sedím u kuchyňského stolu a dívám se na fotky svých dětí. Přemýšlím: Je možné zapomenout na mateřskou lásku? Nebo ji jen neumíme správně ukázat?

Co myslíte vy? Má mateřská láska datum spotřeby? Nebo jsme my matky odsouzené k tomu čekat v prázdném bytě na chvíli pozornosti?