Pozdní mateřství a rozmazlený syn: Můj boj o rodinnou harmonii

„Mami, kde je moje čokoláda? Říkalas, že ji schováš jen na chvíli!“ křičí na mě Honzík z obýváku. Je mu teprve sedm, ale jeho hlas má sílu rozkazovat celému domu. V ruce držím hrnek s kávou, který se mi třese tak, že pár kapek skončí na podlaze. V tu chvíli si uvědomím, že jsem zase selhala. Proč jsem mu tu čokoládu vlastně schovávala? Protože už měl dnes dvě a já se bojím, že mu zkazím zuby? Nebo proto, že se snažím aspoň někdy říct ne?

Přijdu do obýváku a vidím Honzíka, jak sedí na gauči s tabletem v ruce. „Mami, slyšíš mě vůbec?“ Jeho oči jsou tvrdé, neústupné. „Ano, slyším tě. Ale dnes už další čokoládu nedostaneš.“ Snažím se mluvit klidně, ale v hrudi mi buší srdce. Vím, co přijde. „To není fér! Ty mi nikdy nic nedovolíš! Jsi nejhorší máma na světě!“ rozpláče se a tablet hodí na zem.

V tu chvíli se otevřou dveře a do místnosti vstoupí můj muž Petr. „Co se tu zase děje?“ ptá se unaveně. „Nic,“ odpovím tiše a rychle seberu tablet ze země. Petr si povzdechne a pohladí Honzíka po hlavě. „No tak, kluku, maminka to myslí dobře.“ Ale Honzík už je v slzách a běží do svého pokoje.

Zůstanu stát uprostřed místnosti a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Tohle není to mateřství, o kterém jsem snila. Tolik let jsme se snažili o dítě – nekonečné návštěvy u lékařů, hormony, slzy v koupelně pokaždé, když test ukázal jen jednu čárku. Když jsem konečně otěhotněla, byla jsem nejšťastnější žena na světě. Přísahala jsem si, že budu ta nejlepší máma. Ale teď mám pocit, že jsem všechno pokazila.

Večer sedíme s Petrem v kuchyni. „Musíme být důslednější,“ říká mi tiše. „Já vím,“ odpovím. „Ale když on je tak citlivý… a já mám pořád pocit, že mu něco dlužím.“ Petr mě obejme. „Nedlužíš mu nic víc než lásku a hranice.“

Jenže jak nastavit hranice dítěti, které jsme si tolik přáli? Když byl Honzík malý, všechno jsme mu dovolili – chtěli jsme mu vynahradit roky čekání. Každý jeho pláč byl pro mě noční můrou, každý jeho úsměv odměnou za všechno trápení. Jenže teď sklízíme ovoce své slabosti.

Začalo to nenápadně – chtěl další hračku v obchodě, další pohádku před spaním, další sladkost po večeři. Vždycky jsem ustoupila. „Vždyť je to jen jednou,“ říkala jsem si. Ale těch „jen jednou“ bylo nakonec stovky.

Moje maminka mi často říká: „Martino, musíš být přísnější! My jsme tě taky nenechali dělat si co chceš.“ Ale ona neví, jaké to je mít dítě až ve skoro čtyřiceti letech. Všechny kamarádky už mají děti na střední škole a já teprve řeším první třídu.

Jednou večer slyším Honzíka plakat ve svém pokoji. Sednu si k němu na postel a pohladím ho po vlasech. „Proč jsi dneska tak zlobil?“ ptám se jemně. „Protože jsi mi nedala čokoládu,“ vzlykne. „Ale já tě mám ráda i bez čokolády,“ řeknu mu a obejmu ho. Chvíli mlčíme.

Druhý den ráno mě čeká další zkouška – Honzík odmítá jít do školy. „Bolí mě bříško,“ stěžuje si a schovává se pod peřinu. Vím, že simuluje – nechce psát diktát z češtiny. Petr už je v práci a já stojím před rozhodnutím: ustoupit nebo trvat na svém? Nakonec ho přesvědčím slibem, že když půjde do školy bez scén, půjdeme odpoledne do cukrárny.

Cestou ze školy potkáváme sousedku paní Novotnou. „Tak co, Martino, jak to zvládáte?“ ptá se s úsměvem. „Upřímně? Je to boj,“ přiznávám. „Nebojte se být přísná,“ radí mi a já cítím stud – všichni kolem mě mají pocit, že selhávám.

Večer sedíme s Petrem u televize a já mu říkám: „Mám strach, že jsme Honzíka rozmazlili natolik, že už to nejde změnit.“ Petr mě chytne za ruku: „Nikdy není pozdě začít znovu.“

Začínáme malými kroky – stanovujeme pravidla: žádná sladkost bez oběda, tablet jen hodinu denně, večer povinné čtení místo pohádky na mobilu. Honzík protestuje, vzteká se, někdy pláče. Ale já vydržím. Každý den je malým vítězstvím.

Jednoho dne přijde ze školy s poznámkou: „Honzík dneska odmítl spolupracovat při hodině.“ Sednu si k němu a ptám se: „Proč jsi to udělal?“ Mlčí dlouho, pak řekne: „Chtěl jsem být jako Matěj – on taky neposlouchá.“ Povzdechnu si – vím, že děti napodobují ostatní.

Večer si lehnu do postele a přemýšlím: Udělala jsem chybu? Měla jsem být přísnější od začátku? Nebo je ještě šance všechno napravit?

Možná nejsem dokonalá máma. Možná jsem Honzíka opravdu rozmazlila. Ale pořád věřím, že láska a trpělivost dokážou víc než výčitky a tresty.

Co myslíte vy? Dá se rozmazlené dítě ještě změnit? Nebo je pozdní mateřství předem prokletím pro výchovu?