Po třiceti letech manželství mi řekl, že chce začít znovu: Neumím být sama

„Mám pocit, že už tady nemůžu dál být, Aleno.“

Ta věta mi pořád zní v uších. Stála jsem v kuchyni, v ruce naběračka, a zrovna jsem nalévala jeho oblíbenou dýňovou polévku. Voněla po zázvoru, přesně jak to má rád. Všechno bylo jako vždycky. On přišel z práce, pověsil kabát na věšák, krátce mě pozdravil a sedl si ke stolu. Jenže tentokrát se ani nedotkl lžíce. Místo toho se na mě podíval pohledem, který jsem u něj nikdy neviděla – prázdným, unaveným, skoro cizím.

„Co to říkáš?“ vydechla jsem, jako by mi někdo vyrazil dech. Srdce mi bušilo až v krku. „To je nějaký vtip, Karle?“

Zavrtěl hlavou. „Ne, Aleno. Už to nejde. Potřebuju začít znovu. Sám.“

V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc střepů. Třicet let jsme spolu žili, vychovali dvě děti, prošli jsme si vším – hypotékou, nemocemi, smrtí rodičů, radostí z vnoučat. A teď mi tady, mezi polévkou a chlebem, říká, že chce odejít. Že už mě nemiluje. Že potřebuje změnu.

„A co děti? Co vnoučata? Co já?“ ptala jsem se, hlas se mi třásl. „To všechno chceš zahodit?“

„Nechci nic zahodit. Ale už to nejsem já. Už dlouho nejsem šťastný, Aleno. Promiň.“

Seděla jsem naproti němu a cítila, jak se mi podlamují kolena. V hlavě mi běžely vzpomínky – naše první rande v kině na Smíchově, svatba v malém kostelíku, společné víkendy na chalupě u Berouna. Všechno to najednou ztratilo smysl.

Karel se zvedl od stolu. „Přespím dneska u Petra. Zítra si přijdu pro věci.“

Zůstala jsem sama v kuchyni, v ruce pořád naběračka. Polévka chladla, slzy mi stékaly po tváři. V tu noc jsem nespala. Seděla jsem v obýváku, dívala se do tmy a přemýšlela, kde se stala chyba. Byla jsem moc obyčejná? Moc stará? Měla jsem víc cestovat, víc se smát, víc ho objímat?

Druhý den ráno jsem volala dceři. „Tati odešel,“ řekla jsem do telefonu. Bylo ticho. Pak se ozvala Jana: „Mami, co blázníš? To nemyslí vážně.“

„Myslí. Už je pryč.“

Jana přijela hned. Objala mě, plakala se mnou. Syn Tomáš mi napsal až večer, že je v šoku a že se ozve. Věděla jsem, že ho to bolí, ale neuměl o tom mluvit.

Začaly týdny, které byly jako zlý sen. Každé ráno jsem vstávala do prázdného bytu, kde chybělo jeho chrápání, jeho hrnek na kávu, jeho noviny na stole. Všude byly jeho stopy – v koupelně zubní kartáček, v předsíni jeho pantofle, které si zapomněl vzít. Neměla jsem sílu je uklidit.

Lidé v práci se mě ptali, co se děje. „Jsem v pohodě,“ lhala jsem. Ale nebyla jsem. Každý večer jsem brečela do polštáře. Přemýšlela jsem, jestli jsem vůbec někdy byla šťastná, nebo jestli jsem jen žila pro druhé. Karel mi chyběl, i když jsem na něj byla naštvaná. Chybělo mi i to, co mě dřív rozčilovalo – jeho nepořádek, jeho mlčení, jeho věčné sledování fotbalu.

Jednou večer mi zavolala jeho sestra, Hanka. „Aleno, co se to děje? Karel je úplně mimo. Prý má nějakou ženskou?“

Zamrazilo mě. „Nevím. Nic mi neřekl.“

Ale v tu chvíli mi to došlo. Samozřejmě, že má někoho jiného. Proč by jinak odcházel? Byla jsem naštvaná, ponížená, zrazená. Chtěla jsem mu zavolat, vynadat mu, ale neměla jsem sílu. Místo toho jsem seděla na balkoně, kouřila jednu cigaretu za druhou a přemýšlela, jestli má ještě smysl žít.

Dny plynuly. Jana mě přemlouvala, ať jdu k psycholožce. „Mami, musíš to někomu říct. Nemůžeš být pořád sama.“

Nechtěla jsem. Připadala jsem si jako troska. Ale nakonec jsem šla. Paní doktorka byla milá, poslouchala mě, neodsuzovala. „Musíte si dovolit být smutná, Aleno. Ale musíte taky myslet na sebe. Co byste chtěla dělat, kdybyste mohla začít znovu?“

Nevěděla jsem. Celý život jsem byla manželka, matka, babička. Nikdy jsem nebyla jen Alena.

Začala jsem chodit na procházky. Občas jsem si koupila kávu v kavárně, kde jsme kdysi sedávali s Karlem. Bylo to těžké, ale pomalu jsem se učila být sama. Jana mě vzala na výlet do Českého ráje, Tomáš mě pozval na pivo. Začala jsem číst knihy, na které jsem nikdy neměla čas. Občas jsem se přistihla, že se usmívám.

Jednou jsem potkala Karla na ulici. Šel s nějakou ženou, drželi se za ruce. Naše oči se setkaly. Chtěla jsem utéct, ale zůstala jsem stát. „Ahoj, Aleno,“ řekl tiše. „Jak se máš?“

„Jde to,“ odpověděla jsem. A poprvé jsem to myslela vážně.

Doma jsem si sedla do křesla a dlouho přemýšlela. Možná jsem nebyla dokonalá manželka. Možná jsem byla moc obyčejná. Ale byla jsem upřímná. A teď mám šanci zjistit, kdo vlastně jsem.

Někdy se ptám sama sebe: Proč se to muselo stát právě mně? Co jsem mohla udělat jinak? Ale možná je čas přestat hledat chyby v sobě a začít žít pro sebe. Co myslíte – dá se po padesátce opravdu začít znovu? Má smysl ještě věřit v lásku?