Pět měsíců pod jednou střechou: Když tchán vstoupí do života mladé rodiny

„Tohle je můj pokoj, tady budu spát,“ oznámil mi tchán hned první večer, když si s těžkým kufrem zabral naši pracovnu. Stála jsem ve dveřích s malou Aničkou v náručí a cítila, jak se mi stahuje hrdlo. „Ale tam máme všechny věci pro malou…“ namítla jsem tiše. Tchán se na mě ani nepodíval. „Já už jsem starý, potřebuji klid. Vy mladí to zvládnete.“

Od toho okamžiku jsem věděla, že nás čeká pět měsíců plných napětí. Můj muž Petr jen bezmocně pokrčil rameny. „Je to jen na chvíli, Leni,“ šeptal mi později v kuchyni, když jsme potichu uklízeli po večeři. „Táta nemá kam jít, jeho chalupu opravují.“

Jenže ta „chvíle“ se táhla jako nekonečný provaz. Každý den začínal stejně: tchán vstal brzy ráno, pustil rádio na plné pecky a začal si vařit silnou kávu. Anička se budila s pláčem, já byla nevyspalá a Petr už dávno odešel do práce. Tchán mi nikdy nepomohl s dítětem, jen občas utrousil: „Za nás ženské zvládaly víc.“

Snažila jsem se být trpělivá. Vždyť je to Petrův otec, říkala jsem si. Ale když jsem jednoho dne našla své osobní dopisy rozházené po stole – tchán je prý hledal „nějaké papíry“ – praskly mi nervy. „Nemáte právo mi lézt do věcí!“ vykřikla jsem. Tchán se jen ušklíbl: „V tomhle bytě jsem teď taky doma.“

Večer jsem to řekla Petrovi. Seděl u stolu, hlavu v dlaních. „Já vím, že je to těžké,“ povzdechl si. „Ale co mám dělat? Je to můj táta.“

„A já? Já už tu nejsem doma?“ vybuchla jsem.

Následující týdny byly jako zlý sen. Tchán kritizoval všechno – jak vařím, jak vychovávám Aničku, dokonce i to, že Petr málo vydělává. Jednou večer, když jsme s Petrem tiše seděli v obýváku, přišel za námi.

„Za mých časů bys už měl dávno lepší práci,“ řekl Petrovi tvrdě.

Petr zrudl a odešel do ložnice. Já zůstala sama s tchánem a jeho pohledem plným výčitek.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem zvát kamarádky domů, bála jsem se, že by slyšely naše hádky nebo viděly, jak se doma necítím dobře. Anička byla neklidná, často plakala a já měla pocit, že selhávám jako matka i manželka.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a brečela. Petr si ke mně přisedl.

„Leni, já už taky nemůžu,“ přiznal tiše. „Táta mě dusí. Ale bojím se mu něco říct.“

„A co my? My už nejsme rodina?“ zeptala jsem se zoufale.

Dny plynuly a napětí rostlo. Jednou v noci Anička dostala horečku. Běžela jsem s ní do koupelny a snažila se ji ochladit. Tchán vylezl z pokoje a začal křičet: „Co tu děláte takový hluk? Někteří lidé chtějí spát!“ V tu chvíli jsem měla chuť sbalit kufr a odejít.

Ráno jsem zavolala své mamince a všechno jí vyprávěla. „Musíš si stát za svým,“ poradila mi. „Jinak tě to zničí.“

Ten den jsem si sedla s Petrem ke stolu.

„Musíme to řešit,“ řekla jsem pevně. „Jestli máš strach mluvit s tátou ty, udělám to já.“

Petr mlčel dlouho, pak přikývl.

Večer jsem zašla za tchánem do jeho pokoje.

„Pane Novotný,“ začala jsem opatrně, „potřebujeme s Petrem víc prostoru pro naši rodinu. Chápu vaši situaci, ale takhle to dál nejde.“

Tchán se na mě podíval překvapeně, možná poprvé viděl moji bolest i odhodlání.

„Já… nevěděl jsem, že vás to tak trápí,“ zamumlal nakonec.

Od té chvíle se atmosféra trochu změnila. Tchán začal být tišší, občas dokonce pomohl s Aničkou nebo uvařil čaj. Ale pořád mezi námi viselo něco nevyřčeného – pocit, že jsme přišli o svůj domov.

Když po pěti měsících konečně odjel zpátky na chalupu, seděla jsem s Petrem v kuchyni a poprvé po dlouhé době jsme si povídali beze strachu.

„Myslíš, že jsme to zvládli?“ zeptal se Petr tiše.

Podívala jsem se na něj a cítila slzy v očích.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale vím jedno – už nikdy nechci přijít o svůj domov.“

Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké říct nahlas, co cítíme? A kolik toho musí rodina vydržet, než se rozpadne úplně?