Papírová myška, srdce z touhy – příběh Natálie

„Natálie, už zase jsi něco rozbila? Proč nemůžeš být jako tvůj bratr?“ křičela na mě máma, zatímco střepy z rozbitého hrnku studily dlaň. Bylo mi osm a v tu chvíli jsem si přála být neviditelná. Táta seděl v křesle, noviny před obličejem, a dělal, že neslyší. Vždycky dělal, že neslyší.

Ten pocit, že jsem navíc, mě provázel celé dětství. Bratr Petr byl hvězda – samé jedničky, sportovec, mámin miláček. Já byla ta nešikovná, tichá holka s hlavou v oblacích a papírovými myškami, které jsem si vystřihovala pod stolem. Když se doma hádali, schovávala jsem se pod peřinu a šeptala si pohádky. Jenže pohádky nikdy neskončily dobře.

Když mi bylo patnáct, rodiče se rozvedli. Máma mě vzala s sebou do paneláku na sídlišti v Brně-Bystrci. Táta zůstal s Petrem v našem starém domě. „Musíš být silná, Natálko,“ říkala máma, ale sama brečela do polštáře každou noc. Já jí nosila čaj a hladila po vlasech. Byla jsem dítě a najednou jsem musela být dospělá.

Ve škole jsem byla neviditelná. Nikdo si mě nevšímal, kromě učitelky češtiny paní Novotné. „Ty máš cit pro slova,“ řekla mi jednou a pohladila mě po ruce. Poprvé jsem cítila, že za něco stojím. Začala jsem psát básničky a schovávala je do šuplíku.

Roky plynuly a já se naučila být užitečná. Pomáhala jsem spolužačkám s úkoly, doma vařila večeře, starala se o mámu, když měla depresi. Nikdy jsem neřekla ne. Když mi bylo dvacet tři, začala jsem pracovat jako asistentka v dětském domově na Lesné. Tam jsem poprvé potkala Zuzanku.

Zuzanka byla malá holčička s velkýma očima a copánky. Bylo jí šest a přišla do domova poté, co ji matka nechala samotnou v bytě na tři dny. Když jsem ji poprvé viděla, seděla v koutě a tiskla k sobě papírovou myšku. „To je myška pro štěstí,“ zašeptala mi. Zatajila jsem dech – přesně takovou myšku jsem si vystřihovala jako malá.

Začala jsem se o Zuzanku starat víc než o ostatní děti. Četla jsem jí pohádky, učila ji vystřihovat z papíru zvířátka, zpívala jí ukolébavky. Viděla jsem v ní samu sebe – opuštěnou holčičku toužící po lásce. Jednou večer mi Zuzanka řekla: „Natálko, myslíš, že mě někdo bude mít někdy rád?“ Slzy mi stékaly po tváři a nemohla jsem odpovědět.

Jednoho dne přišla do domova inspekce. Vedoucí na mě křičela kvůli drobné chybě v dokumentaci. „Vy jste tu od toho, abyste pomáhala dětem, ne abyste si hrála na matku!“ vyčetla mi před všemi. Cítila jsem se ponížená a zbytečná – přesně jako doma.

Ten večer jsem seděla na lavičce před domovem a brečela. Zuzanka ke mně přišla a podala mi svoji papírovou myšku. „Pro štěstí,“ zašeptala. Objala jsem ji a poprvé v životě jsem cítila opravdové teplo.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Hrdličkové. „Proč si myslíte, že musíte pořád pomáhat druhým?“ ptala se mě jednou. Mlčela jsem dlouho. Pak jsem zašeptala: „Protože když pomáhám ostatním, aspoň na chvíli zapomenu na to prázdno uvnitř.“

Pomalu jsem začala chápat, že nemůžu zachránit všechny děti světa – ani Zuzanku, ani samu sebe – pokud se nenaučím mít ráda sama sebe. Přestala jsem brát všechny směny navíc, začala psát básničky znovu a občas si dovolila říct ne.

Jednou večer mi máma zavolala: „Natálko, proč jsi tak odtažitá? Vždyť já tě mám ráda.“ Mlčela jsem dlouho. Pak jsem řekla: „Mami, já potřebuju mít ráda hlavně sama sebe.“ Zavěsila bez slova.

Zuzanka našla novou rodinu. Přišla se rozloučit s papírovou myškou v ruce. „Teď už ji nepotřebuju,“ usmála se na mě. Objaly jsme se a já věděla, že i já jednou budu moct pustit svoji myšku.

Dnes už vím, že láska k sobě není sobectví. Je to základ všeho dobrého v životě – pro mě i pro ty kolem mě.

Někdy se ptám sama sebe: Kolik z nás pořád nosí v kapse papírovou myšku pro štěstí? A kdy ji konečně pustíme a dovolíme si být šťastní i bez ní?