„Nikdy jsem nechtěla být na obtíž“: Teď sedím sama a čekám, jestli někdo přijde

„Mami, já fakt nemůžu, mám toho v práci nad hlavu!“ ozvalo se z telefonu a já slyšela, jak se v pozadí směje malý Toník. Moje dcera Jana. Vždycky byla taková – energická, schopná, pořád v jednom kole. Jako já kdysi. Zavěsila jsem a chvíli jen seděla u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně. V bytě bylo ticho, až mě z toho píchlo u srdce. Nikdy jsem nechtěla být na obtíž. Nikdy jsem nechtěla, aby mě děti musely litovat nebo se o mě starat z povinnosti. Ale teď… teď bych dala cokoliv za to, aby někdo zaklepal na dveře.

Když mi bylo třicet, měla jsem dvě malé děti a manžela, který byl pořád v práci nebo v hospodě. Vstávala jsem ve čtyři ráno, abych stihla udělat snídani, připravit svačiny, vypravit děti do školy a pak běžet na autobus do fabriky. Po práci nákup, domů, vařit, prát, uklízet. Byla jsem jako stroj. Nikdy jsem si nestěžovala. Když sousedka paní Novotná říkala, že bych měla víc odpočívat, jen jsem se usmála: „A kdo to za mě udělá?“

Manžel František byl dobrý člověk, ale nikdy jsme si nebyli moc blízcí. Po svatbě jsme se rychle dostali do stereotypu – on práce, já domácnost a děti. Když přišel večer domů, byl unavený a málokdy měl chuť si povídat. Já taky ne. Všechno jsem zvládala sama. A byla jsem na to pyšná.

Jenže roky plynuly a děti rostly. Jana i Petr byli šikovní, samostatní – přesně jak jsem je vychovala. „Musíte se umět postarat sami o sebe,“ říkala jsem jim pořád dokola. Když měli problém ve škole nebo s kamarády, radila jsem jim: „Zkus to nejdřív vyřešit sám.“ Nechtěla jsem být matka-slepice.

Když Jana odešla na vysokou do Brna a Petr do Plzně na učňák, poprvé jsem pocítila prázdno. František už byl nemocný a často ležel v nemocnici. Já dál všechno zvládala sama – návštěvy v nemocnici, domácnost, práci. Když František umřel, bylo mi padesát čtyři. Děti přijely na pohřeb, ale pak se zase rozjely do svých životů.

Začala jsem chodit na procházky s paní Novotnou a občas na kafe s kolegyněmi z práce. Ale nikdy jsem si nikoho nepustila blíž k tělu. „Nechci být nikomu na obtíž,“ opakovala jsem si pořád dokola.

A teď? Je mi sedmdesát tři. Bydlím sama v paneláku na Jižním Městě. Jana volá jednou týdně, Petr ještě méně často. Vnoučata znám spíš z fotek na Facebooku než osobně. Když jdu do obchodu nebo k lékaři, všímám si lidí kolem sebe – mladé maminky s dětmi, páry držící se za ruce, důchodce sedící spolu na lavičce v parku. A mně je najednou smutno.

Nedávno jsem upadla v koupelně a nemohla se zvednout. Ležela jsem tam skoro hodinu, než mě napadlo zavolat sousedovi panu Dvořákovi. Přišel hned a pomohl mi vstát. „Proč jste mi nezavolala hned?“ ptal se vyčítavě. Jenže já… já prostě neumím žádat o pomoc.

V noci nemůžu spát a přemýšlím o tom všem. O tom, jak jsem byla pyšná na svou nezávislost. Jak jsem děti učila samostatnosti a nikdy jim nedala pocítit, že je potřebuji. Možná proto teď necítí potřebu být tu pro mě.

Jednou za čas přijde Jana s Toníkem na návštěvu. Přinesou mi kytku a koláč z pekárny. Povídáme si o škole, o práci, o počasí. Ale nikdy se nezeptají: „Mami, jak se máš? Potřebuješ něco?“ A já jim to ani neřeknu.

Někdy si říkám, jestli bych měla zavolat Janě nebo Petrovi a říct jim narovinu: „Je mi smutno. Chybíte mi.“ Ale pak si vzpomenu na všechny ty roky, kdy jsem byla silná a nezávislá – a hrdost mi to nedovolí.

V televizi běží reportáž o osamělých seniorech v Česku. Prý je nás čím dál víc – starých lidí bez rodiny nebo s rodinou daleko. Prý máme volat linku důvěry nebo chodit do klubů seniorů. Ale já… já už neumím navazovat nové vztahy.

Jednou večer zazvonil zvonek u dveří. Srdce mi poskočilo radostí – třeba přišla Jana! Ale byl to jen pošťák s dopisem od zdravotní pojišťovny.

Sedím u okna a dívám se ven na šedé paneláky a prázdné hřiště pod domem. Přemýšlím: Je tohle trest za to, že jsem byla vždycky tak samostatná? Měla jsem být víc otevřená? Měla jsem dětem ukázat svou slabost?

Možná je ještě čas něco změnit… Ale jak překonat tu hrdost? Jak říct vlastní dceři: „Potřebuji tě“?

Co myslíte vy? Je lepší být celý život silný a nezávislý – i za cenu samoty? Nebo je lepší přiznat si slabost a dovolit druhým být nám nablízku?