Nezlomná snaha Terezy zachránit rodinu svého kamaráda Filipa

„Terezo, můžeš na chvíli?“ Filip stál ve dveřích naší třídy, oči měl zarudlé a ruce se mu třásly. Bylo po vyučování a já si zrovna balila učebnice do batohu. Všichni už byli pryč, jen my dva jsme zůstali. „Co se děje?“ zeptala jsem se tiše, protože jsem hned poznala, že něco není v pořádku.

Filip se rozhlédl, jestli nás někdo neslyší, a pak zašeptal: „Táta s mámou se pořád hádají. Myslím, že se rozvedou.“

V tu chvíli mi srdce spadlo až do žaludku. Filip byl můj nejlepší kamarád od první třídy. Vždycky byl veselý, vymýšlel bláznivé hry a nikdy si nestěžoval. Teď ale vypadal zlomeně. „To určitě ne,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale sama jsem tomu moc nevěřila. Věděla jsem, jak to vypadá u nás doma, když se rodiče pohádají – ale nikdy to nebylo tak vážné.

Cestou domů jsme šli mlčky. Filip kopal do kamínků a já přemýšlela, co bych mohla udělat. Večer jsem o tom nemohla přestat přemýšlet. Slyšela jsem, jak si máma s tátou v kuchyni povídají o sousedech Novotných, kteří se právě rozváděli. „Chudák jejich kluk,“ říkala máma. „Tohle bych nechtěla nikdy zažít.“

Druhý den jsem Filipa potkala před školou. „Jak to bylo včera doma?“ zeptala jsem se opatrně.

Pokrčil rameny. „Táta odešel spát na gauč. Máma brečela v ložnici.“

Cítila jsem bezmoc. Ale pak mě napadlo: „Co kdybychom něco udělali? Něco, co by je zase spojilo?“

Filip se na mě podíval s jiskřičkou naděje v očích. „A co třeba?“

„Nevím… třeba jim připravíme překvapení? Něco hezkého, co by jim připomnělo, proč se mají rádi.“

A tak jsme začali plánovat. Po škole jsme tajně vyráběli velký plakát s nápisem „Máme vás rádi“ a kreslili jsme na něj obrázky celé jejich rodiny – Filipa, jeho malou sestru Aničku, maminku i tatínka. Připravili jsme i malý dárek: sklenici s papírky, na které jsme napsali všechny hezké vzpomínky, které Filip s rodinou zažil.

Když jsme plakát a dárek večer tajně položili na jejich kuchyňský stůl, Filip mi psal zprávu: „Díky, Terezo. Jsi nejlepší kamarádka.“

Jenže situace doma se nezlepšila. Hádky byly čím dál častější a hlasitější. Filip byl čím dál smutnější a začal chodit do školy později, někdy i bez svačiny. Jednou přišel s modřinou na ruce. „Upadl jsem,“ tvrdil, ale já mu nevěřila.

Jednoho dne jsem to už nevydržela a svěřila se své mamince. „Mami, Filip je pořád smutný a jeho rodiče se hádají. Bojím se o něj.“

Máma mě objala a řekla: „To je moc těžké, Terezko. Ale nejsi za to zodpovědná ty. Možná by bylo dobré říct to paní učitelce.“

Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem to udělala. Paní učitelka byla laskavá a slíbila, že si Filipa nenápadně všimne.

Za pár dní si Filipa pozvala školní psycholožka. Nejdřív byl naštvaný, že jsem něco řekla, ale pak mi poděkoval: „Aspoň někdo ví, jak mi je.“

Situace doma se ale nelepšila. Filipova máma byla čím dál unavenější a tatínek často nebýval doma vůbec. Jednou večer mi Filip napsal: „Táta odešel. Už asi nepřijde.“

Brečela jsem do polštáře a cítila strašnou bezmoc. Snažila jsem se Filipa rozveselit – brala jsem ho ven na hřiště, hráli jsme fotbal nebo deskovky u nás doma. Ale věděla jsem, že nic z toho nemůže zacelit tu díru v jeho srdci.

Jednou jsme seděli na lavičce u řeky a Filip najednou řekl: „Víš co je nejhorší? Že mám pocit, že za to můžu já.“

Objala jsem ho a řekla: „To není tvoje vina! To dospělí někdy prostě nezvládnou.“

Filip se rozplakal a já s ním. Byli jsme jen dvě děti v obrovském světě dospělých problémů.

Časem si Filip zvykl na nový režim – střídavě bydlel u mámy a u táty. Už nebyl tak veselý jako dřív, ale pomalu se učil žít s tím, co nemohl změnit.

Já jsem si uvědomila jednu věc: někdy ani ta největší snaha nestačí k tomu, aby se všechno spravilo. Ale i tak má smysl být tu pro někoho, kdo to potřebuje.

Dodnes si kladu otázku: Udělala jsem pro Filipa dost? Mohla jsem něco změnit? Co byste udělali vy na mém místě?