Nejsem chůva ani služka: Když jsem dceři řekla, že mám svůj život

„Mami, můžeš dneska zase pohlídat Filípka? S Petrem máme schůzku v bance a pak ještě musíme na nákup.“ Nora stála ve dveřích, deštník kapající na podlahu, a v očích měla únavu, kterou jsem znala až příliš dobře. Podívala jsem se na hodiny – bylo půl třetí odpoledne a já měla v plánu konečně zajít na výstavu, na kterou jsem se těšila už měsíc.

„Noro, dneska to opravdu nejde,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. „Mám své plány.“

Nora se zarazila, jako by jí někdo podrazil nohy. „Ale mami, vždyť jsi říkala, že ráda pomůžeš! Já už nevím, co mám dělat…“

V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Vzpomněla jsem si na ty nekonečné noci, kdy jsem k nim jezdila, abych jí pomohla s kojením, na dny, kdy jsem místo procházek s kamarádkami skládala jejich prádlo a vařila jim obědy. Dělala jsem to ráda – vždyť je to moje dcera! Ale někde po cestě se z mé ochoty stala samozřejmost. Petr mi už ani neděkoval, jen mi mezi dveřmi podával Filípka a mizel pryč.

„Noro, já tě miluju a Filípka taky. Ale nejsem chůva ani služka. Mám svůj život a potřebuji čas i pro sebe,“ řekla jsem a snažila se, aby mi neztroskotal hlas.

Nora se rozplakala. „Ty mě v tom necháš? Vždyť já to sama nezvládnu! Petr má pořád práci, já nemám nikoho jiného…“

„A co tvoje tchyně? Nebo kamarádky?“ zeptala jsem se opatrně.

„Maminka od Petra má svoje zájmy, pořád je někde na výletech nebo s kamarádkami v divadle,“ odpověděla Nora s hořkostí.

„A proč bys ty nemohla mít svoje zájmy?“ zeptala jsem se tiše.

Nora mlčela. V místnosti bylo slyšet jen tikání hodin a šum deště za oknem.

Ten den odešla domů sama. Filípek zůstal s ní a já poprvé za dlouhou dobu seděla v tramvaji bez kočárku, bez plenek v kabelce, jen s pocitem viny a zvláštní úlevy. Výstava byla krásná, ale myšlenky mi pořád utíkaly k Noře. Co když jsem byla moc tvrdá? Co když ji opravdu nechávám na holičkách?

Večer mi přišla zpráva: „Mami, promiň. Byla jsem nespravedlivá. Jen už nevím, jak dál.“

Odpověděla jsem: „Noro, chápu tě. Ale musíš si najít i jiné cesty. Nemůžeš všechno čekat ode mě.“

Dny plynuly a napětí mezi námi viselo ve vzduchu jako těžký závoj. Petr se mi vyhýbal pohledem, když jsme se potkali na chodbě. Nora byla uzavřená do sebe a Filípek mě vítal s ještě větší radostí než dřív – jako by cítil, že něco není v pořádku.

Jednoho večera jsme seděly s Norou u čaje. „Mami,“ začala tiše, „já vím, že to přeháním. Jenže když vidím, jak to zvládáš ty… Připadám si neschopná.“

Vzala jsem ji za ruku. „Noro, já taky někdy nezvládala. Jen jsem to neukazovala. Ale byla doba, kdy jsem brečela do polštáře každou noc.“

Nora se rozplakala znovu – tentokrát jinak. „Já nechci být jako ty… nechci obětovat všechno.“

„A právě proto musíš začít myslet i na sebe,“ řekla jsem jí.

Začaly jsme spolu hledat řešení. Doporučila jsem jí sousedku paní Novotnou, která občas hlídá děti z domu. Pomohla jsem jí najít mateřské centrum a domluvila jí schůzku s psycholožkou. Bylo to těžké – pro ni i pro mě. Ale pomalu jsme si našly novou rovnováhu.

Petr mi jednou večer zavolal: „Děkuju vám za všechno, co jste pro nás udělala. Omlouvám se, že jsme to brali jako samozřejmost.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem cítila opravdový klid.

Dnes už hlídám Filípka ráda – ale jen když opravdu můžu a chci. Nora má víc času pro sebe i pro Petra a já zase pro své přátele a koníčky.

Občas si ale kladu otázku: Proč je v Česku pořád tak samozřejmé, že babička musí být vždycky po ruce? Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Co si o tom myslíte vy?