Můj muž přivedl milenku domů, když jsem byla s naším synem v nemocnici: Reakce mé matky mě šokovala

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem seděla na tvrdé nemocniční židli vedle postýlky našeho syna Vítka. Vítkovi bylo teprve pět let a právě mu diagnostikovali zápal plic. Byla jsem vyčerpaná, nevyspalá a plná strachu. Ale to, co jsem se právě dozvěděla od sousedky paní Novotné, mě doslova srazilo na kolena.

„Ano, Lucko, viděla jsem ji. Ta blondýna s červenou kabelkou. Byla u vás doma skoro celou noc,“ šeptala mi do telefonu paní Novotná, která bydlela o patro níž. „A Tomáš jí dokonce vařil večeři.“

V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Tomáš, můj manžel, kterého jsem milovala od prvního ročníku na vysoké škole. Ten Tomáš, který mi nosil kytky jen tak, který mě požádal o ruku na Petříně a slíbil mi lásku až za hrob. A teď? Zatímco já jsem tady s naším synem, on si domů vodí jinou ženu.

Vzpomínám si na naše začátky. Byli jsme nerozlučná dvojka – smáli jsme se stejným vtipům, jezdili na výlety po Česku, plánovali budoucnost. Po svatbě jsme si pořídili malý byt v Nuslích a po roce se nám narodil Vítek. Tomáš byl zpočátku skvělý táta. Hrál si s Vítkem, koupal ho, zpíval mu ukolébavky. Jenže pak přišly pracovní povinnosti, přesčasy a časté služební cesty. Já zůstala doma na mateřské a začala jsem se cítit sama.

Ale nikdy by mě nenapadlo, že by mě mohl podvést. A už vůbec ne takhle okatě – v našem bytě, v naší posteli.

Když jsem se po třech dnech vrátila z nemocnice domů, bylo tam ticho. Tomáš seděl v kuchyni a upřeně hleděl do hrnku s kávou. „Musíme si promluvit,“ řekl tiše.

„O čem? O tom, jak jsi sem přivedl tu ženskou?“ vyjela jsem na něj.

Tomáš se na mě ani nepodíval. „Lucko, já… já už dlouho nejsem šťastný. Cítím se doma jako cizinec. Ty jsi pořád jen s Vítkem, já pro tebe neexistuju.“

„A to tě opravňuje k tomu mě podvést? Zrovna když náš syn bojuje o život?“

„Nechtěl jsem ti ublížit…“

„Ale ublížil jsi! Nejen mně, ale i Vítkovi!“

Zhroutila jsem se na zem a rozplakala se. Tomáš odešel do ložnice a nechal mě tam samotnou.

Druhý den jsem zavolala mámě. Potřebovala jsem oporu, radu, útěchu. Vždycky byla moje nejlepší kamarádka. Když jsem jí všechno vyprávěla, čekala jsem objetí a slova útěchy.

Ale máma jen mlčky poslouchala a pak řekla: „Lucko, možná by ses měla zamyslet nad tím, proč Tomáš hledal štěstí jinde.“

Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. „Co tím myslíš? Že je to moje vina?“

„Neříkám, že je to tvoje vina. Ale možná jste spolu málo mluvili. Možná jsi byla moc zahleděná do Vítka a zapomněla jsi na Tomáše jako na muže.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít telefon o zeď. Místo podpory přišla výčitka.

Další dny byly jako zlý sen. Tomáš se odstěhoval ke své matce a já zůstala sama s Vítkem v našem malém bytě. Každý den jsem se snažila fungovat – vařit, prát, hrát si s Vítkem – ale uvnitř mě všechno bolelo.

Jednou večer přišla máma na návštěvu. Přinesla bábovku a tvářila se, jako by se nic nestalo.

„Lucko, život není fér,“ začala opatrně. „Ale musíš myslet hlavně na Vítka. On tě potřebuje silnou.“

„A co když už nemám sílu?“ zašeptala jsem.

Máma mě pohladila po vlasech. „Najdeš ji v sobě. Kvůli sobě i kvůli němu.“

Ale já pořád cítila vztek – na Tomáše, na mámu i na sebe samu. Proč jsem nic nepoznala dřív? Proč jsem byla tak slepá?

Jednoho dne zazvonil zvonek. Stála tam ta žena – Petra. Mladší než já, nalíčená, sebevědomá.

„Lucko, promiňte, že vás obtěžuju… Já jen… chtěla jsem vám říct, že Tomáš je zmatený a neví, co chce.“

Zavřela jsem dveře dřív, než stačila doříct větu.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o všem, co se stalo – o lásce, která se změnila ve zklamání; o rodině, která už není rodinou; o tom, jak rychle se může všechno rozpadnout.

Možná jsme oba udělali chyby. Možná jsme spolu málo mluvili a příliš jsme spoléhali na to, že láska vydrží všechno sama od sebe.

Ale jedno vím jistě: nikdy už nechci být slepá k tomu, co cítím – ani k sobě samé.

Co myslíte? Dá se vůbec odpustit taková zrada? Nebo je lepší začít znovu úplně od nuly?