Mezi dvěma světy: Jak jsem se snažila najít cestu ke své snaše

„Jano, už zase?“ ozvalo se mi z úst dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Seděla jsem v obýváku a pozorovala, jak moje snacha hypnotizuje displej svého telefonu, zatímco malá Anička tahá za její rukáv a chce si hrát. Bylo to už potřetí tenhle týden, co jsem přišla na návštěvu a viděla stejný obrázek. Vždycky jsem byla přesvědčená, že rodina je základ, a že děti potřebují pozornost a lásku. Ale poslední dobou mám pocit, že svět se změnil rychleji, než jsem dokázala pochopit.

Jana zvedla oči od telefonu a podívala se na mě s výrazem, který jsem nedokázala přečíst. „Cože?“ zeptala se podrážděně. „Nic… jen že Anička by si s tebou ráda hrála,“ odpověděla jsem tišeji, než jsem chtěla. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost. Nechtěla jsem být ta zlá tchyně, která všechno kritizuje. Ale zároveň jsem nemohla přihlížet tomu, jak moje vnučka vyrůstá bez máminy pozornosti.

Když jsem večer přišla domů, sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Vzpomněla jsem si na svoje vlastní děti – jak jsme s manželem Petrem chodili do lesa, hráli pexeso a četli pohádky před spaním. Byli jsme chudí, ale šťastní. Dneska mají mladí všechno – chytré telefony, tablety, internet – ale mám pocit, že jim něco zásadního uniká.

Druhý den mi volal syn Tomáš. „Mami, co jsi Janě řekla? Přišla domů úplně rozhozená.“ Srdce mi pokleslo. „Jen jsem jí připomněla, že Anička potřebuje víc pozornosti…“ Tomáš si povzdechl. „Já vím, ale ona je teď unavená. Má toho v práci moc a mobil je pro ni jediný způsob, jak na chvíli vypnout.“

Zamrazilo mě. Možná jsem byla příliš přísná. Ale copak je normální, aby máma byla víc online než se svým dítětem? Rozhodla jsem se s Janou promluvit znovu – tentokrát jinak.

Při další návštěvě jsem přinesla bábovku a místo výčitek jsem nabídla pomoc. „Jano, nechceš si na chvíli odpočinout? Já si vezmu Aničku ven na hřiště.“ Jana mě překvapeně sledovala a pak jen kývla hlavou. Když jsme se vrátily, seděla na gauči a dívala se do prázdna. „Děkuju,“ řekla tiše. „Někdy mám pocit, že to všechno nezvládám.“

Sedla jsem si vedle ní a vzala ji za ruku. „Já vím, že je to těžké. Ale Anička tě potřebuje víc než tvůj telefon.“ Jana sklopila oči. „Já vím… Jenže když přijdu z práce domů, mám pocit, že už nemám sílu na nic jiného.“

V tu chvíli mi došlo, že jsme každá vyrůstaly v jiném světě. Já měla babičku za rohem a práci na směny v továrně, Jana má home office a tlak být dokonalou matkou i zaměstnankyní zároveň. Možná proto utíká do světa sociálních sítí – tam ji nikdo nesoudí.

Začaly jsme spolu mluvit otevřeněji. Řekla mi o svých obavách – že není dost dobrá máma, že nestíhá domácnost ani práci. Přiznala jsem jí, že i já měla někdy pocit selhání. „Ale nikdy jsi nebyla sama,“ řekla jsem jí. „A ty taky nejsi.“

Od té doby jsme si nastavily nový režim. Já chodím jednou týdně hlídat Aničku a Jana má čas pro sebe – bez výčitek a bez telefonu v ruce. A když jsme spolu všechny tři, snažíme se být opravdu spolu – bez obrazovek mezi námi.

Někdy večer přemýšlím, jestli jsem udělala dobře, když jsem Janě připomněla její mateřské povinnosti. Nebo jestli bych měla být ještě tolerantnější k tomu, jak dnešní mladé ženy žijí? Je možné najít rovnováhu mezi pochopením a upřímností? Co byste udělali vy na mém místě?