Mezi dvěma domy: Kdy moje věci přestávají být moje – upřímná zpověď matky z Prahy

„Ivo, kde máš ten mixér? Potřebuju ho na těsto!“ ozvalo se z kuchyně, kde už moje máma rozkládala mouku po celé lince. Stála jsem v předsíni, v ruce tašku s nákupem a v hlavě mi hučelo. Mixér. Ten, co jsem si koupila za první výplatu po mateřské. Ten, co jsem si schovávala, protože jsem si chtěla dopřát něco svého. „Mami, ten mixér jsem si vzala do bytu, potřebuju ho taky,“ odpověděla jsem tiše, ale vím, že to stejně nemá cenu. Máma jen mávla rukou: „Vždyť jsme rodina, ne? Všechno je přece společné.“

A tak to začalo. Nejdřív mixér, pak dětské oblečení, které jsem pečlivě skládala do skříně pro Aničku, až z něj vyroste. Najednou jsem zjistila, že polovina věcí je u sestry, která má o dva roky mladší holčičku. „Vždyť Anička už to nenosí, tak proč by to leželo ve skříni?“ slyšela jsem znovu a znovu. Jenže já jsem chtěla, aby moje dcera měla něco svého, něco, co jí zůstane na památku. Ale v naší rodině je všechno společné, všechno se rozděluje, půjčuje, mizí.

Sedím večer v kuchyni, Anička už spí, a já se dívám na prázdné police. Když jsem byla malá, máma mi vždycky říkala, že rodina je nejdůležitější. Že si musíme pomáhat. Jenže kde je ta hranice? Kdy už to není pomoc, ale ztráta sebe sama? Můj muž Petr se mi směje: „Ivo, neřeš to, vždyť to jsou jen věci.“ Ale pro mě to nejsou jen věci. Jsou to vzpomínky, kousky mého života, které mi pomáhají nezapomenout, kdo jsem.

Jednou jsem přišla domů a zjistila, že moje oblíbená mikina je pryč. „Půjčila jsem ji sestře, byla jí zima,“ řekla máma, jako by to byla samozřejmost. „Ale mami, to je moje mikina, dostala jsem ji od Petra k narozeninám!“ vyhrkla jsem. Máma se na mě podívala s tím svým pohledem, který říká: „Jsi nevděčná.“ A já jsem se cítila provinile. Vždyť je to jen mikina, ne? Ale proč mě to tak bolí?

Začala jsem si všímat, že se měním. Že se bojím říct ne. Že radši mlčím, abych nemusela vysvětlovat, proč mi vadí, že někdo bere moje věci bez dovolení. Vždyť rodina je přece důležitější než nějaké věci. Jenže pak přijde den, kdy už nemáte nic svého. Kdy otevřete skříň a zjistíte, že vaše věci jsou rozptýlené po dvou domech, že vaše dcera nosí oblečení, které už dávno mělo být schované na památku, a že vaše vlastní hranice se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že už to takhle dál nejde. Sedla jsem si s mámou a sestrou ke stolu. „Potřebuju s vámi mluvit,“ začala jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. „Vadí mi, že moje věci mizí. Že se mě nikdo neptá. Že mám pocit, že už nemám nic svého.“ Máma se na mě dívala překvapeně, sestra protočila oči. „Ivo, přeháníš. Vždyť jsme rodina. Ty bys nám taky všechno půjčila, ne?“

„Ale já už nemám co půjčovat,“ vyhrkla jsem. „Chci, aby Anička měla něco svého. Abych měla něco svého. Abychom si vážili toho, co máme.“ V tu chvíli jsem viděla, jak máma ztuhla. „Já jsem to tak nemyslela,“ řekla tiše. „Myslela jsem, že ti pomáhám.“

Ale já už jsem věděla, že to není jen o pomoci. Je to o respektu. O tom, že i když jsme rodina, máme právo na svoje věci, na svoje vzpomínky, na svoje hranice. Petr mě večer objal a řekl: „Jsem na tebe pyšný.“ Ale já jsem cítila spíš úlevu než vítězství. Protože vím, že tohle je jen začátek. Že budu muset svoje hranice bránit znovu a znovu. A že to nebude jednoduché.

Někdy si říkám, jestli to stojí za to. Jestli není jednodušší všechno vzdát a nechat rodinu, ať si bere, co chce. Ale pak se podívám na Aničku, jak si hraje s plyšákem, kterého jsem měla já jako malá, a vím, že to má smysl. Že chci, aby věděla, že má právo na svoje věci, na svoje vzpomínky, na svoje hranice.

A tak se ptám: Máte to doma taky tak? Kde končí rodinná soudržnost a začíná ztráta sebe sama? Jak bráníte svoje hranice, když nechcete ztratit ty, které máte nejradši?