Lednice na zámek: Když manželova chuť k jídlu ničí rodinný klid

„Petře, už zase? Vždyť jsem to včera nakoupila!“ křičím do kuchyně, když slyším známé cvaknutí lednice. Je půlnoc a já se snažím usnout, ale místo toho mě budí šramot v kuchyni. Opatrně vykouknu z ložnice a vidím, jak můj manžel Petr stojí před otevřenou lednicí, v ruce půlku šunky a druhou rukou už sahá po sýru. „Máš hlad, nebo jen nemůžeš spát?“ ptám se unaveně.

Petr se na mě otočí s provinilým úsměvem. „Promiň, Jani, ale nemůžu si pomoct. Měl jsem dneska těžký den.“

Tohle slyším už poněkolikáté. Vždycky je nějaký důvod – stres v práci, špatná nálada, nebo prostě jen chuť. Jenže poslední měsíce je to čím dál horší. Nákupy mizí během dvou dnů, děti si stěžují, že nemají na svačinu, a já mám pocit, že se točíme v začarovaném kruhu.

Ráno sedím u stolu s hlavou v dlaních a přemýšlím, co dál. Na stole leží účtenka z Tesca – další tisícovka v tahu a lednice už zase zeje prázdnotou. Přijde ke mně dcera Anička: „Mami, proč už nemáme jogurty? Slíbila jsi mi je na snídani.“

Co jí mám říct? Že její táta snědl všechno ještě před spaním? Místo toho ji pohladím po vlasech a slíbím, že dneska koupím nové. Ale v hlavě mi běží myšlenky na to, jak dlouho to ještě vydržím.

Večer sedíme s Petrem u televize. Snažím se začít vážný rozhovor: „Petře, musíme si promluvit. Tohle už nejde dál. Nemáme peníze na to, abys každý den vyjedl půlku lednice.“

Petr se zamračí. „Tak mi to prostě zamkni,“ řekne ironicky a zasměje se. Jenže mě ta myšlenka napadne vážně. Co kdybych opravdu koupila zámek na lednici? Je to šílené? Nebo je šílené to, co se u nás děje?

Začínám pátrat na internetu. Najdu diskuse na českých fórech – nejsem sama! Spousta žen řeší podobné problémy. Některé opravdu pořídily zámek na lednici, jiné raději odešly od partnera. Čtu příběhy o závislosti na jídle, o stresu, o tom, jak jídlo nahrazuje lásku nebo útěchu.

Další den přijde tchyně na návštěvu. Hned ve dveřích si všimne prázdné lednice: „Vy tady snad držíte hladovku?“ ptá se posměšně.

„Ne, jen máme doma jednoho nenasytného,“ odpovím podrážděně.

Tchyně se zamračí: „Petr byl vždycky jedlík, ale ty bys měla vařit víc do zásoby.“

Zamrazí mě to. Opravdu je chyba ve mně? Měla bych vařit víc? Nebo bych měla víc rozumět tomu, co Petr prožívá?

Večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím o našem životě. Kdy jsme se přestali bavit o svých pocitech? Kdy jsme začali řešit všechno jídlem? Vzpomínám si na začátky – jak jsme spolu chodili na procházky po Petříně, jak jsme si povídali dlouho do noci. Teď místo toho řešíme jen to, co bude k večeři a kolik toho Petr sní.

Jednou večer přijde Petr domů později než obvykle. Je unavený a vypadá sklesle. Sedne si ke mně a tiše řekne: „Jani, já vím, že to přeháním. Ale já prostě nevím, jak jinak se uklidnit.“

Chvíli mlčíme. Pak mu řeknu: „Možná bychom měli zajít za někým, kdo nám pomůže. Tohle není jen o jídle.“

Petr přikývne. „Bojím se, že mě přestaneš mít ráda.“

Chytím ho za ruku: „Nebojím se o lásku. Bojím se o naši rodinu.“

Rozhodneme se vyhledat pomoc – nejdřív rodinného poradce, pak i výživového specialistu. Není to jednoduché. Petr má své dny – někdy vydrží a jí normálně, jindy zase podlehne a vyjí celou lednici během noci.

Děti si začínají všímat změny doma. Anička mi jednou šeptne: „Mami, táta už není tak smutný.“ A já cítím naději.

Není to pohádka – pořád máme své problémy. Ale poprvé po dlouhé době mám pocit, že nejsme sami proti sobě.

Někdy večer sedím u lednice s klíčem v ruce a přemýšlím: Je lepší zamknout lednici, nebo otevřít srdce? Co byste udělali vy?