Když ticho zpívá místo gratulací: Příběh jedné osamělé oslavy

„Tak co, Jano, kolik ti dneska je? Třicet pět? Čtyřicet?“ ozvalo se kdysi vesele od stolu, kde seděla parta mých přátel. Smích, cinkání skleniček, dort s prskavkami. Dneska je v kuchyni ticho. Jen lednice občas zabzučí a já sleduju displej telefonu, jestli se někdo ozve. Je mi třicet devět a poprvé v životě mám pocit, že jsem opravdu sama.

Moje máma mi kdysi říkala: „Janičko, rodina je základ všeho.“ Jenže co když se ten základ rozpadne? Táta odešel za jinou, když mi bylo patnáct. Máma se uzavřela do sebe a bratr Petr mi od té doby nevolá. Prý mu připomínám všechno, co ztratili. Zůstala jsem v našem malém městě na Vysočině, kde každý zná každého a drby jsou rychlejší než autobus do Jihlavy.

Dřív jsem měla kolem sebe spoustu lidí. S Luckou jsme chodily na pivo do hospody U Jelena, s Markem jsme jezdili na festivaly a s Danou jsme si povídaly celé noci o životě. Jenže pak přišly děti, práce, stěhování. Jedna svatba za druhou, rozlučky, nové adresy. A já? Zůstala jsem tady. Pracovala jsem v knihovně, kde si mě málokdo všiml. Lidi si půjčovali knížky a já jim tiše záviděla jejich příběhy.

Dneska ráno jsem si uvařila kafe a pustila rádio. Moderátor vesele vyprávěl o tom, jak je důležité mít kolem sebe přátele. „Zkuste dnes někomu zavolat jen tak,“ říkal. Zasmála jsem se tomu ironickému doporučení. Komu bych asi tak volala? Bratrovi, který mi neodpovídá ani na SMSky? Nebo Lucce, která žije v Brně a má tři děti? Vzpomněla jsem si na poslední společnou fotku – jsme na ní všichni mladí, opilí a šťastní. Ta fotka je stará deset let.

Kolem poledne jsem šla koupit dort do místního pekařství. Paní Novotná za pultem se na mě usmála: „Něco slavíte?“ Přikývla jsem a zalhala: „Synovec má narozeniny.“ Nechtěla jsem přiznat, že ten dort je pro mě a že ho budu jíst sama.

Doma jsem zapálila svíčku a sedla si ke stolu. Vzpomínala jsem na dětství – jak jsme s bratrem běhali po zahradě, jak jsme s mámou pekly bábovku a táta nás fotil na starý foťák. Teď mám pocit, že to byl život někoho jiného.

Odpoledne mi přišla jediná zpráva – od kolegyně z knihovny: „Všechno nejlepší! Snad se dneska máš krásně.“ Odpověděla jsem: „Děkuju, mám.“ Byla to lež.

Večer jsem si pustila staré CD s písničkami od Lucie. „Chci zas v tobě spát…“ zpíval David Koller a já brečela do polštáře jako puberťačka. Přemýšlela jsem, kde se to všechno pokazilo. Proč už neumím zavolat první? Proč se bojím odmítnutí?

Najednou mi zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo – třeba si někdo vzpomněl! Ale byl to omyl, telemarketing. „Dobrý den, nabízíme vám výhodné pojištění domácnosti…“ Zavěsila jsem dřív, než stihla paní domluvit.

Seděla jsem v kuchyni a dívala se na dort. Vzpomněla jsem si na poslední hádku s bratrem. Bylo to před dvěma lety na pohřbu babičky. „Ty za nic nemůžeš, viď?“ vyčetl mi tehdy. „Vždycky jsi byla ta hodná.“ Od té doby jsme spolu nemluvili.

Někdy mám pocit, že kdybych zmizela, nikdo by si toho nevšiml. Ale pak si vzpomenu na paní Novotnou z pekařství nebo na kolegyni z knihovny. Možná nejsou rodina ani nejlepší přátelé, ale jsou to lidé, kteří mě aspoň zahlédnou.

V noci nemůžu spát. Přemýšlím o tom, jestli je možné začít znovu – najít nové přátele nebo aspoň odvahu někoho oslovit. Co když už je pozdě? Co když samota je cena za všechny ty roky mlčení?

Možná nejsem jediná, kdo dnes slaví narozeniny sám. Možná je nás víc – těch, kteří čekají na zprávu nebo telefonát, který nepřijde. Možná bychom si měli začít psát navzájem.

A tak se ptám: Máte taky někdy pocit, že jste neviditelní? Že vaše narozeniny jsou jen další den? Co byste udělali na mém místě vy?