Když se z domova stane cizí místo: Příběh jedné matky z Prahy

„Tohle je moje kuchyně, Evo!“ vyhrkla jsem, když jsem potřetí za týden našla její hrnce na mé poličce. Hlas mi zněl ostřeji, než jsem chtěla. Eva se na mě podívala s únavou v očích, Tomáš seděl u stolu a dělal, že nic neslyší. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem paní svého domova.

Jmenuji se Alena, je mi 62 let a celý život jsem žila v našem malém bytě na Žižkově. Po smrti manžela jsem si zvykla na ticho, na svůj rytmus, na ranní kávu u okna s výhledem na Vítkov. Jenže pak přišla pandemie, Tomáš přišel o práci v hotelu a Eva o místo v kavárně. Ztratili i podnájem. „Mami, můžeme na pár měsíců k tobě? Než se to zlepší,“ prosil mě Tomáš do telefonu. Jak bych mohla říct ne?

První dny byly zvláštní, ale vlastně příjemné. Byt ožil smíchem, vařili jsme společně večeře, dívali se na staré české filmy. Jenže týdny se změnily v měsíce a já začala cítit, že se něco mění. Najednou jsem nemohla najít svůj oblíbený hrnek, Eva přestavěla koupelnu podle svého vkusu a Tomáš mi začal radit, jak bych měla šetřit elektřinou. „Mami, to světlo v chodbě svítí úplně zbytečně,“ napomínal mě jako malé dítě.

Jednoho večera jsem seděla ve svém křesle a poslouchala jejich hádku za zavřenými dveřmi mé ložnice. „Proč tvoje máma pořád všechno komentuje?“ slyšela jsem Evu šeptat. „Je to její byt,“ odpověděl Tomáš tiše. „Ale já už to nevydržím!“ Eva vzlykla. V tu chvíli mě bodlo u srdce – byla jsem překážkou ve vlastním domě.

Začala jsem se vyhýbat kuchyni, když tam byla Eva. Přestala jsem zvát kamarádky na kávu, protože jsem se styděla za ten chaos. Jednou jsem našla Tomáše sedět potmě v obýváku. „Mami, promiň… Vím, že to není jednoduché,“ řekl tiše. „Ale my fakt nemáme kam jít.“ Pohladila jsem ho po vlasech jako malého kluka. „Já vím, Tome. Jen… někdy mám pocit, že už tu nejsem doma.“

Jednoho rána jsem zaslechla Evu telefonovat s matkou: „Já už to tady nedávám. Alena je pořád za zády, všechno musí být podle ní.“ Zůstala jsem stát za dveřmi a slzy mi tekly po tváři. Opravdu jsem taková? Nebo jen bráním svůj poslední kousek jistoty?

Začaly drobné hádky – o praní prádla, o to, kdo koupí mléko, o to, kdo bude mít klíče od bytu. „Mami, Eva potřebuje víc prostoru,“ řekl mi Tomáš jednoho večera. „A já? Já už žádný prostor nemám!“ vybuchla jsem poprvé za celou dobu.

Následující dny byly tiché a napjaté. Eva chodila domů později, Tomáš byl zamyšlený. Přistihla jsem se, jak si přeji, aby už odešli – a pak mě hned přepadl pocit viny. Jsem špatná matka? Měla bych být vděčná, že je mám u sebe… Ale kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním?

Jednou večer jsem seděla s Tomášem u stolu a on najednou řekl: „Mami, možná bychom měli hledat něco jiného. Nechci tě trápit.“ Podívala jsem se na něj – byl unavený, zestárl mi před očima. „Tome… já vás mám ráda. Ale bojím se, že když vás požádám odejít, ztratím tě.“ Chytil mě za ruku: „Nikdy mě neztratíš. Ale musíme najít způsob, jak spolu žít – nebo vedle sebe.“

Dnes je to už rok od chvíle, kdy ke mně přišli. Pořád jsou tu – práce je málo, byty drahé. Každý den hledám odvahu říct jim pravdu: že potřebuji svůj klid, svůj prostor – ale nechci přijít o rodinu.

Někdy v noci přemýšlím: Je možné mít domov i rodinu zároveň? Nebo musíme vždycky něco obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?