Když se rodina rozpadá: Boj o výchovu a ztracené hodnoty

„Tohle už vážně není možné!“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, jak malý Tomášek rozlil kakao po celém novém koberci. Jana, moje snacha, jen pokrčila rameny a s úsměvem řekla: „To se stává, Marie. Děti jsou děti.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vždyť jsem celý život učila své děti pořádku, úctě a zodpovědnosti. A teď? Teď mám pocit, že všechno, co jsem budovala, mizí před očima.

Seděla jsem na pohovce, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily vzpomínky na to, jak jsem svého syna Petra vedla k tomu, aby zdravil sousedy, uklízel po sobě a pomáhal doma. Když si přivedl Janu, byla jsem šťastná – byla milá, usměvavá, ale už tehdy jsem cítila, že je jiná. „Děti by měly být svobodné, poznávat svět po svém,“ říkávala často. Nechápala jsem to. Svoboda je krásná věc, ale co hranice? Co respekt?

„Mami, nech to být, Tomášek je ještě malý,“ ozval se Petr, když jsem začala utírat koberec. „Ale Petře, vždyť už je mu pět! Copak ho nikdy nenaučíte, že po sobě má uklidit?“ vyjela jsem na něj. Jana se na mě podívala s tím svým klidným pohledem, který mě vždycky rozčiloval. „Marie, my to děláme jinak. Chceme, aby děti nebyly vystrašené z každé chyby.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem v cizí rodině. Vnoučata běhala po bytě, házela polštáře, smály se a křičely. Já jen seděla a cítila, jak mi srdce buší úzkostí. Kde jsou ty časy, kdy jsme s Petrem a jeho sestrou seděli u stolu, povídali si a smáli se? Kde je ta pohoda, klid a respekt?

Večer jsem si sedla ke stolu s manželem Karlem. „Karle, já už to nezvládám. Mám pocit, že ztrácím rodinu. Jana mi bere vnoučata, Petr se mě zastává čím dál míň…“ Karel mě pohladil po ruce. „Marie, doba se změnila. Možná bychom měli být víc tolerantní.“

Ale jak mám být tolerantní, když vidím, jak vnoučata nemají žádné hranice? Když slyším, jak malá Anička odmlouvá Janě i Petrovi a nikdo s tím nic nedělá? Když přijdu na návštěvu a místo pozdravu slyším jen: „Babi, dej mi tablet!“?

Jednoho dne jsem to už nevydržela. Po obědě, kdy děti rozházely hračky po celém bytě a Jana jen v klidu pila kávu, jsem vybuchla: „Takhle to dál nejde! Děti potřebují řád! Potřebují vědět, co je správné a co ne! Vždyť jim tímhle stylem berete budoucnost!“

Nastalo ticho. Petr se na mě podíval smutně. „Mami, my to děláme podle sebe. Chápu, že jsi to měla jinak, ale prosím tě – respektuj nás.“ Jana vstala a odvedla děti do pokoje. V očích měla slzy.

Celý večer jsem přemýšlela, jestli jsem to nepřehnala. Ale jak mám mlčet, když vidím, jak se rodina rozpadá? Když cítím, že už nejsem součástí života svých vnoučat? Když mám pocit, že všechno, co jsem kdy dělala, bylo zbytečné?

Začala jsem se vyhýbat návštěvám. Petr mi volal méně často. Vnoučata jsem vídala jen na fotkách na Facebooku. Každý večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. V hlavě mi zněla slova: „Respektuj nás.“ Ale kdo bude respektovat mě? Kdo bude chránit hodnoty, které jsme v naší rodině měli?

Jednoho dne mi Petr zavolal: „Mami, Anička má narozeniny. Přijdeš?“ Srdce mi poskočilo radostí i obavami zároveň. Připravila jsem dort podle starého rodinného receptu a šla s obavami k nim domů.

Děti mě přivítaly s výkřikem: „Babička!“ Anička mě objala a já cítila slzy v očích. Jana byla milá, ale mezi námi viselo napětí. Po oslavě jsem zůstala chvíli sama s Janou v kuchyni.

„Marie,“ začala tiše, „vím, že to pro vás není lehké. Ale já nechci děti vychovávat ve strachu. Chci, aby měly odvahu být samy sebou.“

Podívala jsem se na ni a poprvé jsem v jejích očích viděla nejistotu. „Jano, já jen nechci, aby zapomněly na úctu a slušnost. Bojím se, že je ztratím.“

Jana si povzdechla: „Já vás chápu. Ale zkuste nám věřit.“

Odcházela jsem domů s těžkým srdcem. Vím, že svět se mění. Ale mám pocit, že ztrácím všechno, co jsem milovala.

Možná jsem příliš tvrdohlavá. Možná bych měla ustoupit. Ale co když tím ztratím sama sebe? Co když už nikdy nebude naše rodina jako dřív?

Řekněte mi – je možné najít cestu zpět? Nebo už je pozdě zachránit rodinnou pohodu?