Když se domov stane hotelem: Příběh o tom, jak jsem se naučila říkat NE vlastní rodině

„Zase někdo zvoní,“ povzdechla jsem si a utřela si ruce do utěrky. Bylo pondělní odpoledne, venku dusno, v kuchyni voněla čerstvě upečená bábovka a já jsem doufala, že si konečně sednu s knížkou. Místo toho jsem otevřela dveře a tam stála teta Jarka s kufrem v jedné ruce a igelitkou plnou domácího sýra v druhé.

„Ahoj, Zuzko! Doufám, že nevadí, že přijedu na pár dní. V Praze už to na mě bylo moc, potřebuju změnu vzduchu,“ spustila a už si zouvala boty.

V tu chvíli jsem zahlédla manžela Petra, jak se krčí za rohem chodby a dává mi očima najevo: „Zase? Už po páté tento měsíc?“ Jenže co jsem měla dělat? Teta Jarka byla vždycky ta, která mě jako malou vozila na výlety, pekla mi štrůdl a vyprávěla pohádky.

Jenže od té doby, co jsme se přestěhovali z Prahy do Brna, náš byt se změnil v permanentní noclehárnu. Nejprve přijela sestřenice Lenka s přítelem – „jen na víkend“. Pak strýc Mirek, který „potřeboval přespat kvůli služebce“. A teď teta Jarka. Každý měl svůj důvod, každý očekával otevřenou náruč.

„Samozřejmě, pojď dál,“ usmála jsem se nuceně a v duchu počítala, kolik ručníků ještě máme čistých.

Večer jsme seděli u stolu. Teta Jarka vyprávěla o sousedech z paneláku a já se snažila tvářit zaujatě. Petr mlčel a občas na mě vrhl pohled, který říkal: „Musíme si promluvit.“

Když jsme konečně zalezli do ložnice, Petr zašeptal: „Zuzko, tohle už nejde. Já vím, že máš rodinu ráda, ale my tu taky žijeme. Nemáme ani chvíli pro sebe.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Ale jak jim mám říct, že už to nejde? Nechci je zklamat.“

„A co my? Nezklamáváš nás oba tím, že neumíš říct ne?“

Ta slova mě bodla. Celou noc jsem nemohla spát. Přemítala jsem nad tím, proč je pro mě tak těžké odmítnout vlastní rodinu. Vždyť mě učili být pohostinná, pomáhat druhým… Ale kde je hranice mezi pomocí a obětováním vlastního klidu?

Další ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima. Kolegyňka Jana si mě hned všimla: „Zase máš doma návštěvu? Ty jsi fakt svatá.“

„Spíš blázen,“ zamumlala jsem.

Odpoledne mi volala maminka: „Zuzko, slyšela jsem, že máš teď doma Jarku. A nevadilo by ti, kdybych přijela na víkend taky? Potřebuju si odpočinout od táty.“

V tu chvíli mi došlo, že pokud něco neudělám, nikdy to neskončí. Všichni mě mají za tu hodnou Zuzku z Prahy, která nikdy nikoho neodmítne.

Večer jsem seděla s tetou u čaje a sbírala odvahu. „Jarko… víš… já tě mám moc ráda, ale poslední dobou je toho na mě nějak moc. Potřebuju si taky někdy odpočinout.“

Teta se zarazila: „To znamená… že už nemám jezdit?“

„Ne tak docela,“ koktala jsem. „Jen bych byla ráda, kdybychom se předem domluvily a nebylo to tak často. Potřebuju mít taky svůj klid.“

Chvíli bylo ticho. Pak teta kývla: „Víš co? Máš pravdu. Já to vlastně chápu. Jen jsem měla pocit, že když jsi v Brně sama…“

„Nejsem sama,“ usmála jsem se smutně. „Mám Petra a potřebuju mít čas i na nás dva.“

Teta odešla o den dřív. A já měla pocit viny i úlevy zároveň.

Když jsem to řekla mamince do telefonu, chvíli mlčela. Pak jen tiše řekla: „To je dobře, Zuzko. Musíš myslet i na sebe.“

Od té doby už návštěvy nejsou tak časté. Naučila jsem se říkat ne – někdy s omluvou, někdy bez ní. Někdy to bolí víc mě než ty druhé.

Ale konečně mám pocit, že žiju ve svém vlastním domově – ne v hotelu pro celou rodinu.

Někdy večer sedím na balkoně s Petrem a ptám se sama sebe: Proč je pro nás Čechy tak těžké nastavit hranice těm nejbližším? Je to strach ze zklamání – nebo jen zvyk být vždycky pro druhé? Co myslíte vy?