Když rodičovství bolí: Příběh nečekaného dítěte v české rodině

„Proč pořád brečíš, Sáro? Už nevím, co s tebou mám dělat!“ vykřikla jsem zoufale a hlas mi přeskočil. Byla půlnoc, v bytě ticho, jen ten nekonečný pláč naší nejmladší dcery se rozléhal panelákem. Petr, můj muž, seděl v kuchyni, hlavu v dlaních, a já měla pocit, že se mi hroutí svět.

Nikdy jsme neplánovali třetí dítě. Naše dvě starší děti, Honzík a Klárka, už chodily do školy, byli jsme zvyklí na určitý režim, na trochu klidu. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem v šoku. Petr se na mě tehdy jen mlčky díval, v očích měl strach. „To zvládneme, Lucko,“ řekl nakonec, ale v jeho hlase jsem slyšela pochybnosti. Já sama jsem nevěděla, jestli to zvládnu.

Těhotenství bylo těžké, byla jsem unavená, podrážděná, děti měly své potřeby a Petr pracoval dlouho do noci. Když se Sáruška narodila, byla jsem vyčerpaná, ale doufala jsem, že se to zlepší. Jenže ona byla jiná než naše první dvě děti. Plakala celé dny i noci, špatně spala, odmítala prso, pak zase lahvičku. Každý den jsem bojovala s pocitem viny, že nejsem dost dobrá máma.

Jednoho večera, když jsem se snažila Sáru utišit, přišla Klárka do ložnice. „Mami, proč už si se mnou nehraješ?“ zeptala se tiše. Zlomilo mě to. Věděla jsem, že zanedbávám starší děti, ale neměla jsem sílu na nic jiného než na přežití. Petr se mi začal vyhýbat, trávil víc času v práci, doma byl nervózní, hádali jsme se kvůli maličkostem. „Tohle už není rodina,“ vyčetl mi jednou v afektu. „Jen přežíváme.“

Začala jsem mít pocit, že se dusím. Každý den jsem vstávala s těžkým srdcem, bála jsem se, že něco pokazím, že se Sára nikdy nezklidní, že ztratím Honzíka a Klárku. Moje máma mi říkala, že to přejde, že to tak mají všechny matky. Ale já jsem věděla, že tohle není normální únava. Byla to bezmoc, strach, vztek na celý svět.

Jednoho dne jsem se zhroutila. Sára plakala už třetí hodinu, Honzík se hádal s Klárkou, Petr nebyl doma. Sedla jsem si na zem v kuchyni a rozbrečela se. „Já už nemůžu,“ šeptala jsem. V tu chvíli přišla sousedka, která šla kolem a slyšela křik. „Lucko, co se děje?“ ptala se starostlivě. Všechno jsem jí řekla. Poprvé jsem přiznala nahlas, že to nezvládám.

Sousedka mi nabídla, že mi pohlídá děti, abych si mohla na chvíli odpočinout. Byla jsem vděčná, ale zároveň jsem se styděla. Měla bych to zvládnout sama, ne? Jsem přece matka. Ale když jsem si na chvíli lehla, poprvé po měsících jsem se rozplakala úlevou.

Začala jsem hledat pomoc. Objednala jsem se k psycholožce, i když jsem se bála, co si o mně bude myslet. Petr se nejdřív zlobil, že „tahám naše věci ven“, ale pak viděl, že se mi trochu ulevilo. Postupně jsme se začali víc bavit, přiznali jsme si, že jsme oba na dně. Petr začal chodit dřív z práce, já jsem se snažila najít si každý den aspoň chvíli pro sebe.

Nešlo to hned. Sára pořád plakala, Honzík měl problémy ve škole, Klárka byla smutná. Ale začali jsme o tom mluvit. Jednou večer, když děti spaly, jsme s Petrem seděli na balkoně a poprvé po dlouhé době jsme se objali. „Já tě nechci ztratit,“ řekl mi. „Já tebe taky ne,“ odpověděla jsem a poprvé jsem tomu věřila.

Začali jsme hledat způsoby, jak si navzájem pomáhat. Zapojili jsme babičku, domluvili jsme si hlídání, začala jsem chodit na procházky sama. Přestala jsem se stydět za to, že to nezvládám. Zjistila jsem, že nejsem jediná. V maminkovských skupinách na internetu jsem našla spoustu žen, které prožívají totéž. Některé mi psaly, že se taky někdy bojí, že už nemůžou dál.

Dnes je Sáře rok. Pořád je náročná, ale už se umím ozvat, když potřebuju pomoc. S Petrem máme lepší vztah než kdy dřív, i když je to pořád těžké. Honzík i Klárka si zvykli, že máma někdy potřebuje pauzu. Už se nebojím říct, že mateřství není jen radost, ale i bolest, strach a někdy i vztek.

Někdy si večer sednu na postel, dívám se na spící děti a přemýšlím: Proč se o tomhle tolik mlčí? Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout sami? Máte to někdo podobně? Jak jste to zvládli vy?