Když matka musí volit: Příběh o lásce, zradě a odpuštění

„Mami, prosím tě, už to nevydržím! On zase začal…“ hlas mé snachy Lucie se třásl a v očích měla slzy. Stála v předsíni našeho bytu na sídlišti v Brně, objímala malou Aničku a já cítila, jak se mi hroutí svět. Můj syn Petr, můj jediný syn, stál za ní s tváří zkřivenou vztekem.

„Co to tady zase hraješ za divadlo?“ vyštěkl na Lucii. „Mami, ona mě jen pomlouvá! Vždyť víš, jaká je hysterka.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se dusím. Vždycky jsem byla ta, co drží rodinu pohromadě. Po smrti manžela jsme zůstali sami tři – já, Petr a jeho mladší sestra Jana. Když si Petr přivedl Lucii, byla jsem šťastná. Konečně někdo, kdo mu rozumí. Ale poslední měsíce… všechno se změnilo.

Petr přišel o práci, začal pít a domů nosil jen vztek a frustraci. Lucie se snažila držet rodinu pohromadě, ale hádky byly čím dál častější. Slyšela jsem je i přes zavřené dveře. Jednou v noci jsem našla Lucii s modřinou na ruce. Tvrdila, že zakopla o stůl. Ale já věděla své.

Ten večer byl zlomový. Petr křičel, Lucie plakala a malá Anička se tiskla ke mně. „Mami, udělej s tím něco!“ volala Jana do telefonu, když jsem jí zoufale volala o radu. „Musíš chránit Lucii i Aničku! Petr potřebuje pomoc, ale ne takhle.“

Stála jsem mezi nimi jako soudce a kat zároveň. „Petře,“ řekla jsem tiše, ale pevně, „musíš odejít. Tady už nemůžeš zůstat.“

„Cože? Ty mě vyhazuješ? Vlastního syna?“ jeho hlas byl plný bolesti i vzteku.

„Ano,“ odpověděla jsem a slzy mi tekly po tváři. „Dokud se nezměníš, nemůžeš tu být.“

Petr odešel s prásknutím dveří. V bytě zůstalo ticho proříznuté jen Luciiným tichým pláčem a Aniččiným šepotem: „Babičko, bojím se.“

Následující dny byly jako zlý sen. Snažila jsem se být oporou Lucii i Aničce, ale uvnitř mě hryzalo svědomí. Co když jsem udělala chybu? Co když Petr skončí na ulici? Volala jsem mu několikrát, ale nezvedal telefon. Jana mi říkala: „Mami, udělala jsi správnou věc. Musí si sáhnout na dno.“ Ale já si nebyla jistá.

Jednoho dne přišla Lucie do kuchyně s dopisem v ruce. „Přišel mi od Petra,“ řekla tiše. Otevřela ho a četla nahlas: „Odpusť mi všechno, co jsem ti udělal. Mám tě pořád rád, ale nevím, jak to změnit…“

Rozplakala se a já ji objala. V tu chvíli jsem pochopila, že někdy musí matka chránit i ty, kteří nejsou její krev – protože rodina není jen o genech, ale o lásce a odpovědnosti.

Začali jsme chodit na terapie – já s Lucií i Aničkou zvlášť, Petr zvlášť. Trvalo to měsíce, než jsme si dokázali znovu promluvit bez výčitek a bolesti. Petr nakonec nastoupil na léčení a pomalu se snažil napravit své chyby.

Ale bolest zůstává. Každý večer si kladu otázku: Udělala jsem správně? Měla jsem chránit snachu a vnučku i za cenu ztráty vlastního syna?

Možná mi někdo z vás poradí… Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec v takové situaci rozhodnout správně?