Když láska chutná hořce: Příběh ženy kuchaře

„Tohle je fakt přesolený, Jano. To se nedá jíst.“ Petr odsunul talíř s bramborovým gulášem, který jsem vařila celé odpoledne. Všichni u stolu ztichli. Mamka se na mě soucitně podívala, bratr se snažil zachránit situaci: „Mně to chutná, fakt.“ Ale Petr už pokračoval: „Kdybys aspoň jednou dala na moji radu, nemuseli bychom tohle řešit.“

V tu chvíli jsem měla chuť se propadnout pod stůl. Vždycky jsem byla pyšná na to, že mám doma šéfkuchaře, ale poslední měsíce se z toho stala noční můra. Každé jídlo je podrobeno analýze, každý pokus o překvapení končí kritikou. Připadám si jako žákyně na hodině vaření, ne jako žena, která chce potěšit svou rodinu.

Po večeři jsem se zavřela v ložnici. Slzy mi tekly po tváři a v hlavě mi běžela Petrova slova: „Kdybys aspoň jednou dala na moji radu…“ Ale já už jeho rady slyšela tolikrát, že mi z nich hučí v hlavě. „Proč mě nemůže pochválit? Proč musí všechno shazovat?“ ptala jsem se sama sebe.

Druhý den ráno jsem se snažila chovat normálně. Petr si dělal kávu a já připravovala snídani pro děti. „Dáš jim ty vajíčka ještě na minutu do pánve? Jsou moc tekutý,“ poznamenal jen tak mimochodem. Zase. Už ani nevím, kdy naposledy mi řekl něco hezkého o tom, co jsem uvařila.

Večer jsme byli pozvaní k jeho rodičům na oslavu. Jeho maminka, paní Věra, je typická česká babička – svíčková, buchty, všechno poctivé a domácí. Petr ji vždycky chválí do nebes. „Mami, to je prostě dokonalý! Ty knedlíky jsou jak z učebnice.“ A já tam sedím a přemýšlím, proč jeho maminka může být dokonalá a já nikdy.

Po oslavě jsme šli domů pěšky. Mlčela jsem, ale Petr si toho nevšímal. „Víš, kdybys chtěla, mohl bych ti ukázat pár triků s těstem. Třeba bys pak neměla tak hutný knedlíky,“ řekl najednou. Zastavila jsem se u lampy a poprvé za dlouhou dobu jsem mu to řekla nahlas: „Petře, mě to bolí. Pokaždé mě před rodinou shodíš. Připadám si jako nula.“

Petr se zarazil. „Ale já ti jen chci pomoct…“

„Nechci tvoji pomoc! Chci trochu uznání! Chci slyšet, že ti chutná něco ode mě, i když to není dokonalý jako v restauraci!“

Byl zaskočený. „Já… já nevěděl, že to tak bereš.“

„A jak bych to měla brát? Jsem tvoje žena, ne tvoje učednice!“

Doma jsem se rozbrečela znovu. Petr přišel za mnou až později večer. Sedl si ke mně na postel a chvíli mlčel. „Víš, já jsem v kuchyni zvyklý říkat věci na rovinu. V práci to tak musí být. Ale doma… asi bych měl být opatrnější.“

„Nechci být další tvůj projekt,“ řekla jsem tiše.

„To nejsi,“ odpověděl a poprvé po dlouhé době mě pohladil po vlasech.

Další dny byly zvláštní. Petr byl tišší, občas mi pomohl s vařením a nekomentoval každý detail. Ale pořád jsem cítila napětí. Jednou večer přišel s lahví vína a řekl: „Co kdybychom si spolu uvařili něco nového? Bez kritiky. Jen pro radost.“

Souhlasila jsem, i když jsem byla nervózní. Vařili jsme spolu španělské ptáčky podle receptu mé babičky. Smáli jsme se, když nám omáčka přetekla přes hrnec a Petr poprvé uznal: „Tohle je fakt dobrý.“

Začala jsem si víc věřit a občas jsem mu i já poradila něco z domácí kuchyně – třeba jak udělat lepší bramborák nebo kynuté buchty podle mamky. Petr se učil chválit a já zase nebát se vařit.

Ale pořád ve mně zůstává strach: Co když se to vrátí? Co když zase budu jen ta neschopná žena vedle dokonalého kuchaře?

Možná nejsem jediná, kdo tohle zažil. Jak jste to řešili vy? Dá se vůbec najít rovnováha mezi kritikou a uznáním v manželství?