Když hrdost potká rodinu: Moje cesta mezi nezávislostí a láskou v české rodině

„Tak co, Jano, už ses rozhodla, na čí straně vlastně stojíš?“ ozvalo se z kuchyně, kde máma s tátou seděli u stolu a upřeně na mě hleděli. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Byla jsem doma, v našem starém panelákovém bytě na Jižním Městě, kde jsem vyrůstala, a přesto jsem se cítila jako cizinec.

Všechno začalo před dvěma týdny, když můj manžel Petr přišel o práci. Byl to šok – Petr byl vždycky ten, kdo všechno zvládal, nikdy si nestěžoval a pro naši dceru Klárku byl vzorem. Jenže když přišel domů s tím, že ho propustili kvůli restrukturalizaci, najednou se všechno změnilo. Začal být podrážděný, uzavřený do sebe a já jsem nevěděla, jak mu pomoct.

Jednoho večera jsem se svěřila mámě po telefonu. „Mami, Petr je úplně jiný. Nevím, co mám dělat. Klárka se ptá, proč je táta pořád smutný.“

Máma si povzdechla: „Jani, možná byste měli na chvíli přijít k nám. Aspoň bys měla klid a Petr by si mohl srovnat myšlenky.“

Jenže Petr o tom nechtěl ani slyšet. „Nechci být nikomu na obtíž! To radši půjdu na brigádu do skladu,“ řekl mi tvrdohlavě.

A tak jsem byla rozpolcená. Na jedné straně rodiče – vždy ochotní pomoct, ale také velmi hrdí na to, že jejich dcera „to zvládá sama“. Na druhé straně Petr – muž, kterého miluju, ale jehož hrdost mu nedovolí přijmout pomoc.

Situace se vyhrotila minulou sobotu. Táta přijel autem před náš dům a bez varování začal stěhovat naše věci do kufru. „Jdeme k nám. Tady to nemá cenu,“ prohlásil nekompromisně.

Petr stál ve dveřích a díval se na mě s očima plnýma bolesti. „Jano, jestli odejdeš s nimi, už se nevracej.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Klárka začala plakat a já jsem stála mezi dvěma muži svého života – otcem a manželem – a nevěděla, koho zradit dřív.

Nakonec jsem zůstala s Petrem. Táta odjel bez slova a máma mi ještě ten večer napsala dlouhou zprávu o tom, jak je zklamaná z mého rozhodnutí.

Následující týdny byly peklo. Petr se snažil najít novou práci, ale nedařilo se mu. Peníze docházely a já jsem musela začít chodit na noční směny do supermarketu. Klárka byla často u sousedky, protože jsme ji neměli kam dát.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni s hlavou v dlaních a přemýšlela, jestli jsem udělala správně. V tu chvíli přišla Klárka: „Mami, proč už nechodíme k babičce?“

„Protože teď musíme být s tátou,“ odpověděla jsem tiše.

„Ale já mám babičku ráda,“ špitla.

A mě v tu chvíli bodlo u srdce. Všechno to bylo kvůli mně – kvůli mé neschopnosti rozhodnout se správně.

Jednoho dne mi máma zavolala. „Jani, přijď domů. Táta je nemocný.“

Petr mě držel za ruku: „Běž za nimi. Já to zvládnu.“

Když jsem přišla domů, táta ležel v posteli a vypadal starší než kdy dřív. „Jano, promiň mi to všechno. Jen jsem chtěl pro tebe to nejlepší.“

Rozplakala jsem se a objala ho. V tu chvíli jsem pochopila, že někdy není možné být loajální ke všem najednou.

Dnes už je situace jiná. Petr má novou práci, s rodiči jsme si vše vyříkali a Klárka zase běhá mezi dvěma domovy. Ale jizvy zůstaly.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné být dobrým dítětem i dobrou manželkou zároveň? Nebo musí člověk vždycky někoho zradit? Co byste udělali vy na mém místě?