Když děti mého partnera zjistily, že spolu bydlíme: Teď nám nedají pokoj

„Kláro, co tady děláš?“ ozvalo se za mnou, když jsem v kuchyni krájela cibuli na Honzovu oblíbenou gulášovku. Otočila jsem se a ve dveřích stála jeho dcera Tereza, ruce založené na prsou, pohled tvrdý jako lednové ráno. „Bydlím tady,“ odpověděla jsem tiše, i když jsem věděla, že tohle je začátek dalšího dusna.

Když jsem se před třemi měsíci seznámila s Honzou, byl to vír emocí, jaký jsem nikdy nezažila. Po pár týdnech jsme spolu trávili každou volnou chvíli. Jednoho večera, když jsme seděli na lavičce v Riegrových sadech, mě vzal za ruku a řekl: „Kláro, pojď bydlet ke mně. Chci tě mít u sebe každý den.“ Byla jsem zamilovaná až po uši a souhlasila jsem bez váhání.

Jenže Honza měl dvě děti – Terezu (16) a Filipa (13). Jeho bývalá žena Lenka žije s novým partnerem v Brně a děti jsou u nás každý druhý týden. První měsíc byl klid. Děti o mně věděly jen z vyprávění a já si naivně myslela, že až mě poznají, všechno půjde hladce.

Pak ale přišel ten víkend, kdy si Tereza zapomněla klíče a přišla domů dřív. Našla mě v kuchyni v Honzově starém tričku, jak vařím večeři. Od té doby se všechno změnilo.

„Ty nejsi moje máma,“ pronesla Tereza při první společné večeři a odsunula talíř stranou. Filip se na mě díval s očima plnýma nedůvěry a mlčel. Honza se snažil situaci zachránit: „Terezo, Klára je moje partnerka. Chci, abyste ji respektovali.“ Ale jeho hlas zněl nejistě.

Další týdny byly jako na houpačce. Tereza mi schovávala věci – jednou mi zmizela oblíbená knížka, jindy klíče od bytu. Filip mi neodpovídal na pozdrav a když jsem mu nabídla čaj, jen zavrtěl hlavou. Honza byl v práci dlouho do večera a já zůstávala sama v bytě plném cizích fotek a dětských vzpomínek na stěnách.

Jednou večer jsem slyšela Terezu telefonovat s mámou: „Ona se snaží být milá, ale je to trapný. Táta je úplně mimo.“ Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě. Když jsem o tom mluvila s Honzou, objal mě: „Dej jim čas. Oni si zvyknou.“ Ale co když ne?

Jednoho dne přišla Lenka osobně. Stála ve dveřích s úsměvem, který byl spíš výsměch než přátelský pozdrav: „Tak vy jste ta nová? Doufám, že víte, do čeho jdete.“ Cítila jsem se malá a bezmocná.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o našem vztahu, o tom, jestli mám právo být tady. Každý den jsem přemýšlela, jestli bych neměla odejít. Ale pak přišel večer, kdy Filip dostal horečku. Honza byl na služební cestě a já zůstala s dětmi sama. Seděla jsem u Filipovy postele celou noc, měnila obklady a četla mu pohádky. Ráno mi poprvé řekl: „Děkuju.“

Myslela jsem si, že to bude zlom. Ale Tereza byla dál chladná jako led. Jednou večer jsme se pohádaly – vyčetla mi, že jí beru tátu a že už nikdy nebude doma jako dřív. Rozplakala se a já poprvé pochopila její bolest.

Začala jsem s ní víc mluvit – ne o sobě, ale o ní. O škole, o kamarádech, o tom, co ji trápí. Trvalo to týdny, ale jednoho dne mi ukázala fotky z výletu s kamarádkami a dokonce se usmála.

Honza byl šťastný, ale já věděla, že cesta k opravdovému přijetí bude ještě dlouhá. Každý den je pro mě boj – někdy mám chuť utéct zpátky do svého starého bytu na Žižkově a nikdy se nevracet. Ale pak vidím Honzu, jak se směje u snídaně nebo Filipa, jak mi ukazuje nový komiks – a vím, že to má smysl.

Někdy si říkám: Je vůbec možné najít své místo v cizí rodině? Nebo budu navždy jen ta „nová“, která nikdy nebude patřit do jejich světa? Co byste udělali vy na mém místě?