„Jsi jenom doma“: Příběh o ztracené sebedůvěře a hledání vlastní hodnoty

„Jano, kdy už konečně začneš něco dělat? Všichni kolem nás pracují, jen ty pořád sedíš doma.“ Tomášův hlas mě bodl jako nůž. Stála jsem v kuchyni, ruce od mouky, a v hlavě mi hučelo. Ještě před pár lety mi říkal: „Zůstaň doma, děti tě potřebují. Já vydělám dost.“ Teď jsem prý bez ambicí.

Vzpomínám si na ten den, kdy jsem porodila druhého syna, Filipa. Bylo mi třiatřicet, měla jsem čerstvý diplom z češtiny a tři roky praxe v malém nakladatelství na Smíchově. Tehdy jsem si říkala: „Až půjde Filip do školky, vrátím se. Nechci být jenom mámou.“ Tomáš byl tehdy pyšný na to, jak se starám o domácnost. „Jsi skvělá máma, Jani,“ říkal a hladil mě po vlasech. „Práci nech na mně.“

Jenže roky běžely. Nejprve bylo potřeba, abych byla doma s dětmi. Pak přišla nemoc babičky a já se starala i o ni. Najednou mi bylo skoro čtyřicet a život se smrskl na vaření, praní a nekonečné vyzvedávání dětí ze školy. Kamarádky z vysoké už dávno měly kariéru, některé i vlastní firmy. Já jsem byla „jenom doma“.

Jednoho večera jsme seděli s Tomášem u stolu. Děti spaly a já sebrala odvahu: „Chtěla bych se vrátit do práce. Třeba na poloviční úvazek. V nakladatelství hledají redaktorku.“

Tomáš se zamračil: „A kdo bude vozit děti na kroužky? A co obědy? Víš, jak je to teď těžké najít práci? Stejně už jsi dlouho mimo obor.“

Zamrazilo mě. Byla jsem zvyklá poslouchat jeho rady, ale tentokrát jsem cítila vztek. „Nechci být závislá jen na tobě! Chci něco dokázat sama.“

„Jano, buď realistka,“ povzdechl si Tomáš a odešel do obýváku.

Další týdny byly plné napětí. Tomáš byl odtažitý, děti cítily nervozitu. Začala jsem pochybovat o sobě i o svých schopnostech. Když jsem si prohlížela inzeráty na jobs.cz, měla jsem pocit, že už nic neumím. Všude chtěli angličtinu, zkušenosti s online marketingem… To jsem nikdy nedělala.

Jednou večer přišla na návštěvu moje sestra Petra. „Jani, proč to nezkusíš? Máš přece talent na psaní! Vždyť jsi mi kdysi pomáhala s diplomkou.“

„To bylo dávno,“ povzdechla jsem si.

Petra mě objala: „Ale pořád jsi to ty! Nenech si namluvit, že jsi k ničemu.“

Začala jsem psát články pro jeden malý blog o rodičovství. První honorář byl směšný, ale měla jsem radost jako malá holka. Tomáš to komentoval jen suše: „To tě neuživí.“

Jednoho dne přišel domů rozčílený: „Víš, co mi dneska řekl kolega? Že má žena je doma a nic nedělá! Připadám si trapně.“

Rozplakala jsem se. „Tak co vlastně chceš? Když chci pracovat, je to špatně. Když jsem doma, taky je to špatně!“

Tomáš mlčel. Dlouho jsme spolu nemluvili.

Začala jsem chodit na pohovory. Většinou mě odmítli – prý mám dlouhou pauzu v životopise nebo nejsem dost flexibilní. Ale jednou mi zavolali z malého nakladatelství v Dejvicích: „Paní Novotná, rádi bychom vás pozvali na pohovor.“

Byla jsem nervózní jako před státnicemi. Když jsem přišla domů s úsměvem a oznámila Tomášovi, že mě vzali na poloviční úvazek, jen pokrčil rameny: „Tak snad to zvládneš.“

První týdny byly těžké. Děti si stěžovaly, že nejsem doma jako dřív. Tomáš byl ještě odtažitější než předtím. Ale já cítila poprvé po letech hrdost sama na sebe.

Jednou večer přišel Tomáš za mnou do ložnice: „Víš… možná jsem ti to měl říct jinak. Jen jsem měl strach, že když budeš pracovat, všechno se změní.“

Podívala jsem se mu do očí: „Ale všechno už se změnilo dávno. Já taky.“

Nevím, jestli náš vztah přežije tuhle zkoušku. Ale vím jedno – už nikdy nechci slyšet, že jsem málo ambiciózní nebo že nemám právo chtít víc.

Někdy večer přemýšlím: Proč je pro některé muže tak těžké přijmout, že žena může chtít víc než jen rodinu? A kolik žen kolem mě se bojí udělat první krok zpátky do života? Co byste udělali vy na mém místě?