Jméno po dědovi, nebo nová tradice?

„To snad nemyslíš vážně, Martino!“ vyhrkl jsem dřív, než jsem se stačil ovládnout. Seděli jsme u našeho starého dubového stolu v kuchyni, kde se už tolikrát rozhodovalo o důležitých věcech. Syn Petr se na mě díval s napětím v očích, ale jeho žena Martina zůstávala klidná. „Proč bychom měli pojmenovat naše dítě po někom, koho nikdy nepozná?“ zeptala se tiše, ale pevně.

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí celý svět. V naší rodině se vždycky synové jmenovali po svých dědečcích. Já jsem Jaroslav po svém dědovi, můj otec byl František po svém. Byla to jistota, něco, co nás spojovalo napříč generacemi. Když mi Petr před měsícem oznámil, že čekají dítě, srdce mi poskočilo radostí. Tajně jsem doufal v vnuka – dalšího Jaroslava. A teď tohle.

„Martino, to není jen tak nějaké jméno,“ snažil jsem se vysvětlit. „Je to naše rodinná tradice. Vždyť víš, jak moc pro mě znamená.“

Martina se na mě podívala s pochopením, ale i s odhodláním. „Já vím, Jardo. Ale já chci, aby naše dítě mělo možnost být samo sebou. Nechci mu hned od začátku dávat břemeno očekávání.“

Petr mlčel. Věděl jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Vyrůstal v tom samém duchu jako já – rodina nade vše, tradice jsou posvátné. Ale zároveň miluje Martinu a chce jí vyjít vstříc.

Vzpomněl jsem si na svého otce. Jak byl hrdý, když jsem se narodil a dali mi jeho jméno. Jak mě učil řezat dřevo na chalupě v Orlických horách a vyprávěl mi příběhy o našem rodu. Vždycky říkal: „Jméno je víc než jen slovo. Je to odkaz.“

Ale co když má Martina pravdu? Co když je čas některé věci změnit?

Dny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Manželka Alena se mi snažila domluvit: „Jardo, nech je být. Je to jejich dítě.“ Ale já nemohl jen tak pustit něco, co pro mě bylo celý život samozřejmostí.

Jednoho večera jsem zaslechl Martinu plakat v pokoji pro hosty. Petr ji objímal a tiše jí šeptal do vlasů: „Neboj se, nějak to zvládneme.“

Začal jsem si všímat i jiných věcí. Jak Martina pečlivě skládá dětské oblečení, jak Petr maluje postýlku na světle zeleno – prý neutrální barva, kdyby náhodou… Přistihl jsem se, že místo radosti cítím hořkost.

Jednou jsme seděli s Petrem u piva v hospodě U Tří lip. „Tati,“ začal opatrně, „já vím, jak moc pro tebe znamená tradice. Ale já chci být dobrým tátou i manželem. Nechci, aby se kvůli jménu hádala celá rodina.“

„A co když tím všechno ztratíme?“ zeptal jsem se tiše.

Petr se zamyslel. „Možná je čas vytvořit novou tradici. Takovou, která bude vyhovovat nám všem.“

Připadal jsem si zrazený i zmatený zároveň. Co když opravdu lpím na něčem, co už nemá smysl? Ale jak mám pustit něco, co mě celý život drželo pohromadě?

Porod přišel dřív, než jsme čekali. Byla to holčička – malá Ema. Když mi ji Petr poprvé podal do náruče, rozplakal jsem se. Byla tak maličká a křehká… A najednou mi došlo, že na jménu vlastně vůbec nezáleží.

Martina ke mně přišla a tiše řekla: „Děkuju, že jsi nás nakonec nechal rozhodnout.“

Pohladil jsem Emičku po vláskách a poprvé za dlouhou dobu cítil klid.

Dnes už vím, že rodina není o jménu ani o tradici – ale o lásce a pochopení.

Možná bych se měl zeptat: Kolik z nás se drží starých zvyků jen proto, že máme strach pustit minulost? Co je pro vás důležitější – tradice nebo štěstí vašich dětí?