Dovolená, která nás rozdělila: Jak moje tchyně proměnila sen v noční můru

„Tohle už není dovolená, to je trest!“ zašeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem v kuchyni míchala bramborový salát a poslouchala, jak se z obýváku ozývá hlasitý smích mé tchyně. „Martine, pojď sem! Tvoje žena zase zapomněla dát do salátu okurky!“ volala paní Novotná, moje tchyně, s tím svým povýšeným tónem, který mi vždycky dokázal zvednout tlak. Můj muž Martin se na mě omluvně podíval, ale místo aby se mě zastal, jen pokrčil rameny a šel jí pomoci.

Byli jsme na chatě v Orlických horách. Měla to být naše první společná dovolená po letech – já, Martin, naše dcera Anička a… jeho matka. Když Martin navrhl, že vezmeme i jeho maminku, chtěla jsem protestovat. Ale pak jsem si řekla, že to zvládnu. Vždyť je to jen týden. Jenže už třetí den jsem měla pocit, že se dusím.

Každé ráno začínalo stejně. Paní Novotná vstávala v šest a hned začala uklízet. „Tady je zase prach! A ty hračky všude…“ brblala a přitom házela Aniččiny plyšáky do krabice. Když jsem jí nabídla pomoc, jen mávla rukou: „Nech to být, stejně to neumíš pořádně.“

Jednou večer jsem se snažila s Martinem promluvit. „Martine, já už to nezvládám. Tvoje máma mě pořád kritizuje. Připadám si tu jako host, ne jako tvoje žena.“

Martin se na mě unaveně podíval: „Prosím tě, vydrž to. Je to jen týden. Máma je prostě taková.“

„Ale proč se mě nikdy nezastaneš?“ vyhrkla jsem.

„Protože nechci hádky. Víš, jak je citlivá…“

Citlivá? To já jsem byla na pokraji zhroucení! Každý den jsem musela poslouchat poznámky o tom, jak špatně vařím, jak neumím vychovávat Aničku a jak bych měla být vděčná, že mám tak skvělého muže.

Jedno odpoledne jsme šli na výlet k přehradě. Anička běžela napřed a zakopla o kámen. Rozplakala se. Sklonila jsem se k ní a objala ji.

„No vidíš, kdybys jí dala pořádné boty, tak by nespadla,“ ozvala se za mnou paní Novotná.

„Mami!“ okřikl ji Martin poprvé za celý týden.

Ale ona jen protočila oči: „Já už radši nic neříkám.“

Večer jsem seděla na terase a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Proč mám pocit, že musím pořád něco dokazovat? Proč Martin nevidí, jak moc mě to bolí?

Další den ráno jsem si všimla, že mi paní Novotná přerovnala kufr. „Měla jsi tam nepořádek,“ řekla suše.

To už bylo moc. „Paní Novotná,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Prosím vás, nechte moje věci být.“

Podívala se na mě s údivem: „Já ti jen pomáhám.“

„Ale já o tu pomoc nestojím,“ odpověděla jsem.

V tu chvíli přišel Martin a cítil napětí ve vzduchu.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Tvoje žena si myslí, že jí lezu do věcí,“ řekla jeho matka dotčeně.

Martin chvíli mlčel a pak řekl: „Mami, možná bys opravdu měla nechat její věci být.“

Bylo to poprvé, co se mě zastal. Ale místo úlevy jsem cítila jen prázdno. Bylo mi jasné, že tahle dovolená už nikdy nebude jako dřív.

Poslední večer jsme seděli u ohně. Paní Novotná mlčela a dívala se do plamenů. Martin držel Aničku v náručí a já přemýšlela, jestli jsme ještě rodina nebo už jen skupina lidí, které spojuje společná minulost.

Když jsme přijeli domů do Prahy, Martin mi řekl: „Příště pojedeme sami.“

Jenže já už věděla, že něco v nás prasklo. Že když člověk dlouho potlačuje svoje pocity kvůli druhým, nakonec ztratí sám sebe.

Dnes už vím, že je důležité umět říct dost – i když to bolí. Ale někdy si říkám: Proč je tak těžké nastavit hranice těm nejbližším? A kolik toho musí člověk vydržet, než si dovolí myslet i na sebe?