Den, kdy jsem pochopila, že můj syn neposlouchá

„Matěji, už toho nech! Říkala jsem ti to snad třikrát!“ křikla jsem přes stůl, zatímco mi z ruky vypadla lžíce a polévka se rozlila po ubrusu. Můj muž Petr se na mě podíval s povzdechem, ale neřekl nic. Matěj, náš osmiletý syn, se jen zasmál a dál kopal do židle, až se jeho mladší sestra Anička rozplakala. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet taky.

Byl to obyčejný čtvrtek, ale já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Už několik měsíců jsem si všímala, že Matěj neposlouchá. Nešlo jen o běžné dětské vzdorování – on jako by vůbec nevnímal, co mu říkáme. Když jsme mu s Petrem vysvětlovali, proč je důležité uklízet hračky nebo počkat, až domluvíme, díval se skrz nás. A dnes večer to vyvrcholilo.

„Matěji, proč mě neposloucháš?“ zeptala jsem se tiše, když jsme zůstali sami v kuchyni. Anička už byla v koupelně s Petrem. Syn se na mě podíval s výrazem, který jsem nedokázala přečíst.

„Já nevím,“ pokrčil rameny a začal si hrát s kouskem chleba.

„Víš, že když mě neposloucháš, je mi to líto? Připadám si, jako bych pro tebe nebyla důležitá.“

Chvíli mlčel a pak zašeptal: „Ale já tě mám rád.“

Ta slova mě bodla u srdce. Vždyť já jeho taky. Jenže láska někdy nestačí.

Když Petr přišel zpátky do kuchyně, sedli jsme si spolu ke stolu. „Musíme s tím něco dělat,“ řekla jsem zoufale. „Vždyť on vůbec nerespektuje žádná pravidla.“

Petr si povzdechl: „Možná jsme na něj moc přísní. Nebo moc mírní? Já už nevím.“

Začali jsme se hádat. O to, kdo je horší rodič. O to, kdo tráví s dětmi víc času. O to, proč je Matěj takový. Hádka skončila tichým pláčem – mým.

Další dny byly jako na houpačce. Snažila jsem se být trpělivější, vysvětlovat víc a křičet míň. Ale Matěj dál ignoroval prosby i zákazy. Ve škole si stěžovali na jeho nepozornost. U babičky rozbil vázu a ani se neomluvil.

Jednou večer jsem seděla u počítače a hledala rady na internetu. Diskuze na maminkovských fórech byly plné podobných příběhů. Někdo radil tresty, jiný odměny. Někdo doporučoval psychologa. Cítila jsem se provinile – možná jsem něco pokazila já.

Rozhodla jsem se promluvit si s Matějem jinak. Když jsme šli spolu v sobotu na hřiště, nechala jsem telefon doma a jen jsme si povídali.

„Matěji, co by sis přál od mámy a táty?“ zeptala jsem se.

Chvíli mlčel a pak řekl: „Aby jste na mě nekřičeli.“

Zastavila jsem se u houpaček a podívala se mu do očí: „A co bys chtěl dělat jinak ty?“

„Nevím… Možná… poslouchat víc?“ řekl nejistě.

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu cítila naději.

Začali jsme doma nastavovat jasnější pravidla – méně zákazů, ale důsledně dodržovaných. Když Matěj něco porušil, snažili jsme se vysvětlovat klidněji. Když něco zvládl dobře, pochválili jsme ho.

Nebyla to pohádka – hádky pokračovaly, někdy jsme oba s Petrem vybuchli. Ale pomalu jsme začali vidět změnu. Matěj začal víc mluvit o svých pocitech. Jednou přišel sám a řekl: „Mami, dneska jsem ve škole čekal, až paní učitelka domluví.“

Byla jsem na něj pyšná jako nikdy předtím.

Jednoho večera jsme seděli všichni u stolu a Matěj najednou řekl: „Mami, tati… já vás mám rád.“ Anička se rozesmála a Petr mi stiskl ruku pod stolem.

Vím, že nás čeká ještě spousta těžkých dní. Ale pochopila jsem jednu věc – výchova není o dokonalosti ani o tom být vždycky silný. Je to o tom učit se společně s dětmi.

Někdy si večer před spaním kladu otázku: Co kdybych tehdy místo křiku zkusila pochopit? A co byste udělali vy na mém místě?