Byla jsem příliš tvrdá, když jsem zkritizovala ručně vyrobený dárek od svého přítele?

„To si děláš srandu, Tomáši?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se stihla zarazit. V ruce jsem držela dřevěnou šperkovnici, kterou mi můj přítel před chvílí s hrdostí podal. Byla těžká, hrany trochu křivé, víko vrzalo a lak na povrchu byl místy nerovnoměrný. V tu chvíli jsem ale neviděla jeho úsilí ani lásku, jen nedokonalost a zklamání.

Tomáš se na mě díval s očima plnýma očekávání. „Chtěl jsem ti udělat radost. Dělal jsem ji večer co večer po práci, když malá spala. Všechno jsem dělal ručně, i ten nápis uvnitř…“ Jeho hlas se zlomil a já si všimla, jak se mu třesou ruce.

V místnosti bylo ticho, jen z kuchyně doléhal zvuk kapajícího kohoutku. Cítila jsem na sobě pohled jeho dcery Aničky, která stála ve dveřích a v ruce svírala plyšového medvěda. „Tatínek se moc snažil,“ špitla a sklopila oči.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se najít správná slova. „Já vím, že ses snažil… Ale víš, že mám ráda jednoduché věci. Tohle je… no, prostě to není můj styl.“ Slyšela jsem sama sebe a bylo mi ze mě zle. Proč jsem to musela říct takhle? Proč jsem nedokázala ocenit jeho snahu?

Tomáš beze slova odešel do ložnice. Dveře za ním tiše zaklaply. Anička ke mně přišla a položila mi ruku na rameno. „On tě má moc rád,“ zašeptala a odešla za tátou.

Seděla jsem u stolu, před sebou šperkovnici, která teď působila jako výčitka. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč jsem taková? Proč neumím přijímat dárky? Vždyť Tomáš je jediný muž, který mě kdy opravdu miloval. Po smrti své ženy zůstal sám s malou Aničkou a přesto si našel čas i na mě.

Vzpomněla jsem si na naše první rande v kavárně U Tří lvů, kde jsme se smáli nad rozlitou kávou. Na to, jak mě poprvé představil Aničce a ona mi podala ruku s vážností dospělého člověka. Na všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli u televize a on mi vyprávěl o své práci v truhlářství.

Moje matka mi vždycky říkala: „Vážit si musíš hlavně toho, co někdo udělá pro tebe.“ Ale já? Já jsem místo vděku nabídla kritiku.

Druhý den ráno byl Tomáš odtažitý. Snídali jsme mlčky, Anička se snažila rozptýlit napětí svými vtípky, ale nikdo se nesmál. Když odcházel do práce, políbil mě jen letmo na tvář.

Celý den jsem přemýšlela, jak to napravit. Psala jsem kamarádce Lucii: „Byla jsem na Tomáše hrozná. Myslíš, že to půjde vzít zpátky?“ Odpověděla mi: „Musíš mu ukázat, že si vážíš jeho snahy. Omluv se mu.“

Večer jsem čekala, až Anička usne. Tomáš seděl v dílně za domem a cosi opravoval. Vešla jsem dovnitř a chvíli mlčky pozorovala jeho záda shrbená nad pracovním stolem.

„Tomáši…“ začala jsem nejistě. Neotočil se.

„Já vím, že to nebylo dokonalé,“ řekl tiše. „Ale chtěl jsem ti dát něco, co vydrží. Něco, co bude jen tvoje.“

Přišla jsem blíž a položila mu ruku na rameno. „Omlouvám se. Byla jsem hloupá a necitlivá. Tvoje šperkovnice je krásná právě proto, že jsi ji dělal ty.“

Konečně se na mě podíval. V očích měl slzy.

„Víš,“ řekl po chvíli, „já už dlouho nemám pocit, že bych někomu mohl něco dát. Po smrti Jany… všechno bylo těžké. Ty jsi první člověk po ní, komu jsem chtěl něco vyrobit.“

Objala jsem ho a cítila jeho třesoucí se tělo. V tu chvíli mi došlo, jak moc pro něj ten dárek znamenal.

Doma jsem si šperkovnici postavila na noční stolek. Každý večer ji otevírám a připomínám si ten okamžik – nejen bolest z mé kritiky, ale i sílu odpuštění.

Od té doby se snažím víc naslouchat a méně hodnotit. Ale někdy mě přepadne strach: Co když už nikdy nezapomene na moje slova? Co když tím náš vztah navždy poznamenám?

Možná bychom měli častěji přemýšlet nad tím, co říkáme lidem, které milujeme. Opravdu je někdy lepší být upřímný za každou cenu? Nebo je důležitější chránit city druhých – zvlášť těch, kteří nám dávají kus sebe?