Bez dětí, bez lítosti: Příběh Jany, která si vybrala vlastní cestu

„Jano, už ti je čtyřiatřicet. Kdy už konečně přivedeš na svět nějakého vnoučka?“ ozvala se máma přes stůl, zatímco bramborový salát na mém talíři ztrácel chuť. Všichni u stolu ztichli, dokonce i malý Matěj přestal bouchat lžičkou do hrníčku. Táta si odkašlal a sestra Petra se na mě podívala s tím svým soucitným pohledem, který mě vždycky rozčiloval.

„Mami, já děti nechci. Už jsem ti to říkala mockrát,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. Věděla jsem, co přijde. Vždycky to přijde.

„To je sobecké, Jano,“ vložil se do toho bratr Michal. „Všichni máme děti. Proč ty ne? Co je na tobě tak zvláštního?“

Zhluboka jsem se nadechla. V hlavě mi běžely všechny ty rozhovory z minulosti – slzy, hádky, ticho po bouři. Ale tentokrát jsem cítila, že už nemůžu ustupovat. „Nejsem sobecká. Jen mám jiné priority. Chci cestovat, chci se věnovat práci, chci žít podle sebe.“

Máma si povzdechla a začala sbírat talíře. „To říkají všechny, dokud není pozdě. Pak budeš litovat.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale zůstala jsem sedět. Bylo mi jasné, že pokud teď odejdu, nikdy už se nevrátím jako rovnocenný člen rodiny. A tak jsem tam seděla a poslouchala další výčitky o tom, jak je mateřství smyslem života ženy, jak bez dětí nikdy nepoznám skutečné štěstí.

Když jsem byla malá, představovala jsem si svůj život úplně jinak než moje sestra nebo bratr. Oni vždycky chtěli velkou rodinu, děti, dům na okraji města. Já snila o cestách do ciziny, o tom, že budu psát články a poznávat nové lidi. Nikdy jsem necítila touhu stát se matkou – a čím víc mi to okolí vnucovalo, tím víc jsem si byla jistá, že to není moje cesta.

Po večeři jsem šla na balkon. Za mnou přišla Petra. „Jani, proč jim to pořád vysvětluješ? Víš přece, že se nezmění.“

„Protože doufám, že jednou pochopí,“ odpověděla jsem a dívala se do tmy nad zahradou.

Petra si sedla vedle mě a chvíli mlčela. „Víš… já ti někdy závidím. Máš svobodu. Já mám děti ráda, ale někdy bych chtěla být aspoň na chvíli sama sebou.“

Podívala jsem se na ni překvapeně. „To jsi mi nikdy neřekla.“

„Protože bych byla za špatnou matku,“ šeptla.

V tu chvíli mi došlo, že tlak není jen na mě – že i ti, kteří žijí podle očekávání ostatních, často trpí pod tíhou rolí, které jim byly přiděleny.

Další den mi máma volala. „Jano, promiň za včerejšek. Jen mám strach, že budeš sama.“

„Mami, já nejsem sama. Mám přátele, mám práci, mám vás – i když se někdy hádáme.“

„Ale až zestárneš… kdo se o tebe postará?“

„Mami,“ povzdechla jsem si, „nikdo nemá jistotu. Ani ty nevíš, jestli tě děti neopustí nebo jestli budeš zdravá. Každý máme svůj osud.“

Ticho na druhém konci linky bylo dlouhé a těžké.

V práci jsem o tom mluvila s kolegyní Lenkou. „Víš co,“ řekla mi upřímně, „já mám dvě děti a někdy bych nejradši utekla na měsíc do hor. Ale nikdy bych tě nesoudila za to, že děti nechceš.“

„Děkuju,“ usmála jsem se poprvé za ten den.

Na internetu jsem našla diskuzní fórum pro ženy bez dětí v Česku. Četla jsem příběhy žen jako já – některé byly šťastné ve svém rozhodnutí, jiné bojovaly s výčitkami okolí nebo samy se sebou. Napsala jsem svůj příspěvek:

„Jsem Jana z Prahy, 34 let. Rozhodla jsem se nemít děti a čelím kvůli tomu neustálému tlaku rodiny i společnosti. Někdy je to těžké, ale vím, že je to správné rozhodnutí pro mě. Máte někdo podobnou zkušenost?“

Odpovědi přišly rychle – některé podpůrné („Držím palce!“, „Nejsi sama!“), jiné odsuzující („Jednou budeš litovat!“, „Žena bez dítěte není úplná!“). Ale mezi nimi byly i příběhy žen, které našly odvahu žít podle sebe navzdory všem očekáváním.

Začala jsem chodit na setkání žen bez dětí v kavárně na Letné. Poprvé v životě jsem měla pocit sounáležitosti – nikdo mě nesoudil, nikdo mi nevnucoval pocit viny.

Jednoho dne mi máma poslala zprávu: „Jani, přijď někdy na kafe jen tak. Bez řečí o dětech.“

Možná to byl malý krok k pochopení.

Dnes už vím, že moje hodnota nespočívá v tom, jestli mám děti nebo ne. Každý máme právo volit si svůj život podle sebe – ať už je to s rodinou nebo bez ní.

Někdy si ale večer před spaním kladu otázku: Proč je pro tolik lidí tak těžké přijmout odlišnost? A kolik žen kolem nás žije v tichém smutku jen proto, že nemají odvahu říct nahlas své skutečné přání?