Babička hlídá cizí děti, ale své vnoučata odmítá: Příběh jedné rodiny z Brna

„Mami, prosím tě, nemohla bys mi zítra pohlídat Klárku a Tomáška? Mám důležitou poradu v práci a Adam je na služebce.“ Moje hlas se třásl, když jsem to říkala do telefonu. Věděla jsem, co přijde. Už po několikáté.

„Lenko, víš, že to nejde. Už mám domluvené hlídání u Novotných. A navíc… víš, že si na tohle dávám pozor. Nechci, aby se to mezi námi pokazilo.“

Ztuhla jsem. „Pokazit? Mami, vždyť jsi moje máma! To je normální, že babička občas pohlídá vnoučata. Vždyť jsi celý život pracovala ve školce! Proč můžeš být chůva cizím dětem, ale ne těm vlastním?“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen suché: „Lenko, už jsme to řešily. Nechci být využívaná. Chci si užívat důchod a dělat věci podle sebe.“

Zavěsila jsem a slzy mi stékaly po tvářích. Adam by řekl, že přeháním, ale on nevidí tu bolest. Nechápe, jaké to je, když vaše vlastní máma dává přednost cizím dětem před vašimi.

Moje maminka, paní Marie Nováková, byla celý život vyhlášenou učitelkou v mateřské škole v Brně-Žabovřeskách. Děti ji milovaly, rodiče jí nosili květiny a čokolády. Po odchodu do důchodu si našla práci jako soukromá chůva – prý aby neztratila kontakt s dětmi a měla nějaký přivýdělek. Nikdy jsem proti tomu nic neměla… dokud jsem nezjistila, že pro ni není rozdíl mezi cizím dítětem a jejím vlastním vnoučetem.

Začalo to nenápadně. „Mami, mohla bys nám pohlídat děti na dvě hodiny?“ „Promiň, mám už domluvené hlídání.“ „Mami, Klárka má horečku a já musím do práce…“ „Lenko, já už jsem slíbila paní Dvořákové, že pohlídám jejich malého.“

Jednou jsem ji potkala na hřišti s cizím chlapečkem. Smála se s ním na houpačce a vypadala šťastně. Když mě zahlédla, ztuhla. „Ahoj Leni,“ řekla rozpačitě. „To je Matýsek od Dvořákových.“

„A kde jsou tvoje vnoučata?“ vyhrkla jsem bez rozmyslu.

„Lenko…“ začala mamka tiše, „tohle není fér.“

Ale co není fér? Že babička nehlídá vlastní vnoučata? Nebo že já čekám něco samozřejmého?

Doma jsme o tom s Adamem vedli dlouhé debaty. „Třeba nechce být zneužívaná,“ říkal opatrně. „Možná má pocit, že když to dělá za peníze pro cizí lidi, je to férové.“

„Ale vždyť jsme rodina!“ křičela jsem zoufale. „Já bych jí nikdy neřekla ne! Vždyť ona je naše babička!“

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Mamka si kupovala nové oblečení, chodila na výstavy a do kaváren s kolegyněmi z bývalé školky. Když jsem ji pozvala na rodinný oběd, často odmítla – prý už má jiné plány.

Jednou jsem se odhodlala a zeptala se jí přímo: „Mami, vadíme ti my? Nebo tvoje vnoučata?“

Podívala se na mě tvrdě: „Lenko, já vás miluju. Ale chci mít svůj život. Celý život jsem se starala o děti – teď chci mít čas i pro sebe. Hlídání cizích dětí je práce – mám za to zaplaceno a můžu si nastavit hranice. U vás bych byla pořád jen babička na zavolání.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Bylo mi jasné, že tohle už nezměním.

Začaly jsme se odcizovat. Klárka se ptala: „Proč babička nikdy nejde s námi na zmrzlinu?“ Tomášek chtěl ukázat babičce svůj nový výkres – ale ona byla vždycky někde jinde.

Jednou jsem ji zahlédla na náměstí s kočárkem a cizím dítětem v náručí. Smála se tak upřímně… A mě bodlo u srdce.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Nejsem moc náročná? Nechci po ní příliš? Ale pak slyším jiné kamarádky: „Moje máma by dala cokoliv za to být s vnoučaty!“ Proč ta moje ne?

Na Vánoce jsme ji pozvali na štědrovečerní večeři. Přišla až po osmé večer – prý měla ještě hlídání u Novotných. Děti už spaly.

Seděla jsem u stolu a dívala se na prázdné místo vedle sebe. Adam mě pohladil po ruce: „Možná jí prostě musíme dát prostor.“

Ale jak dlouho ještě?

Nedávno mi mamka nabídla: „Když budeš chtít, můžu ti děti pohlídat – ale za stejných podmínek jako ostatním. Hodinová sazba je 200 korun.“

Zasmála jsem se hořce: „Takže abys byla s vlastními vnoučaty, musím ti platit?“

Pokrčila rameny: „Je to fér ke všem.“

Od té doby spolu skoro nemluvíme.

Každý večer přemýšlím: Je chyba ve mně? Nebo v ní? Je normální chtít po babičce pomoc? Nebo mám respektovat její rozhodnutí žít si svůj život?

Co byste udělali vy? Má babička právo odmítat vlastní vnoučata – nebo by měla rodina držet při sobě za každou cenu?