Z lásky k jídlu až na pokraj zhroucení: Jak nás obžerství málem zničilo

„Jano, už zase jsi objednala pizzu? Vždyť jsme měli včera kebab!“ Petr stál ve dveřích kuchyně, v ruce leták s rozvozem. Jeho hlas byl podrážděný, ale v očích měl stejnou touhu po jídle jako já. „A co? Měli jsme těžký den. Zasloužíme si to,“ odpověděla jsem a snažila se zakrýt pocit viny smíchem. V tu chvíli jsem ještě netušila, že tahle nevinná radost nás oba žene do propasti.

Jídlo bylo naším společným jazykem. Když jsme se před osmi lety poznali na festivalu v Plzni, první, co jsme spolu sdíleli, byla klobása s hořčicí. Smáli jsme se, že nám chutná stejně a že bychom mohli ochutnat všechny stánky na náměstí. Od té doby jsme jedli spolu – večeře v hospodě, noční burgery, sladké limonády u televize. Jídlo nás spojovalo, když jsme se hádali, když jsme slavili i když jsme byli smutní.

Jenže roky plynuly a naše těla začala protestovat. Nejprve to byly jen zadýchané výstupy do třetího patra paneláku na Jižním Předměstí. Pak přišly bolesti zad, únava, špatné spaní. Ignorovali jsme to. „To je věkem,“ říkal Petr. „To přejde.“

Nepřešlo. Jednoho rána jsem se probudila s nevolností a závratí. Petr mě odvezl na pohotovost. Seděla jsem v čekárně, ruce se mi třásly a v hlavě mi běžely všechny ty večery s hranolkami a colou. Když mi lékařka oznámila diagnózu – cukrovka druhého typu – měla jsem pocit, že se mi svět rozpadl pod nohama.

„Musíte okamžitě změnit jídelníček. Jinak to bude jen horší,“ řekla přísně. Cítila jsem se jako malá holka, co dostala pětku z diktátu. Hanba mě pálila až do morku kostí.

Doma jsem seděla u stolu a dívala se na Petra. „Musíme něco změnit,“ řekla jsem tiše. On mlčel. Pak jen pokrčil rameny: „A co chceš dělat? Vždyť jíst je jediné, co nám dělá radost.“

Začali jsme se hádat. Petr měl pocit, že ho omezuji, že mu beru poslední kousek štěstí. Já jsem byla zoufalá a naštvaná zároveň – na sebe i na něj. „Nechceš mě podpořit? Chceš mě nechat umřít?“ vybuchla jsem jednou večer, když si potají objednal smažený sýr.

Byly dny, kdy jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli má náš vztah ještě smysl. Petr byl uzavřený, vyhýbal se mi, trávil večery u počítače s chipsy. Já jsem chodila po bytě jako duch a počítala kalorie.

Jednou v noci jsem slyšela šramot v kuchyni. Potichu jsem vstala a našla Petra, jak jí z lednice studenou klobásu. V očích měl slzy. „Já to prostě nedokážu,“ zašeptal.

Sedli jsme si spolu ke stolu a dlouho mlčeli. Pak jsem mu vzala ruku do své: „Pojďme to zkusit spolu. Ne kvůli mně nebo tobě, ale kvůli nám.“

Začali jsme pomalu – místo pizzy zeleninová polévka, místo limonády voda s citronem. Bylo to těžké. První týdny byly peklo – hádky, výčitky, abstinenční příznaky jako u závislosti. Petr měl vztek na celý svět, já měla pocit, že už nikdy nebudu šťastná.

Ale pak přišel první malý úspěch – společná procházka kolem Boleveckého rybníka bez toho, abychom funěli jako parní lokomotivy. První kilo dole. První noc bez nočních nájezdů na lednici.

Začali jsme spolu vařit – hledali jsme recepty na zdravější verze našich oblíbených jídel. Smáli jsme se nad pokusy o domácí celozrnnou pizzu (která chutnala jako karton), ale nevzdali jsme to.

Naše rodina si ťukala na čelo. „Zbláznili jste se? Vždyť život je krátký!“ říkala moje máma u nedělního oběda, když jsem odmítla knedlíky. Táta se smál: „To tě přejde.“

Ale nepřešlo. Po půl roce jsem měla lepší výsledky u doktorky a Petr shodil deset kilo. Začali jsme spolu jezdit na kolech po Šumavě a místo večerních filmů chodili na procházky po městě.

Nebylo to bez pádu – občas jsme selhali a objednali si burger nebo dortík v kavárně na náměstí Republiky. Ale už to nebyl únik před realitou – byla to výjimka, ne pravidlo.

Dnes vím, že jídlo nás spojilo i málem zničilo. Ale taky nás naučilo bojovat – jeden za druhého i za sebe samé.

Někdy večer sedím s Petrem na balkoně paneláku a díváme se na světla Plzně pod námi. Vzpomínám na všechny ty roky plné výčitek i radosti a ptám se sama sebe: Stálo by za to žít jinak? Nebo právě tahle bolest nám dala sílu najít skutečné štěstí?

Co myslíte vy? Má cenu bojovat za změnu, i když to bolí? Nebo je lepší žít naplno bez ohledu na následky?