Ve stínu tchyně: Tichá válka v české rodině

„Tohle je čaj? To jsi snad vařila vodu na ponožky, ne?“ ozvalo se za mými zády, sotva jsem položila hrnek na stůl. Tchyně Vlasta seděla u kuchyňského stolu v našem panelákovém bytě v Brně-Žabovřeskách a její pohled byl ostřejší než nůž na chleba. Petr, můj muž, se schoval za noviny, jako by doufal, že ho papír ochrání před napětím, které viselo ve vzduchu. Já jsem jen sevřela ruce v pěst pod stolem a snažila se nevybuchnout.

„Mami, nech toho,“ zamumlal Petr, aniž by zvedl oči. Ale Vlasta pokračovala: „Já jen říkám, že když už jsi doma, mohla bys aspoň uvařit pořádný čaj. Když jsem byla mladá já, všechno muselo být perfektní. A podívej se na tu kuchyň! Všude drobky.“

Bylo mi třicet dva a měla jsem pocit, že jsem zpátky na základce. Jenže tentokrát jsem nebyla dítě, ale žena, která se snaží vybudovat vlastní domov. Jenže jak to jde, když vám někdo neustále dýchá za krk? Vlasta k nám přišla „na pár týdnů“, když jí zemřel manžel. Od té doby uplynulo už osm měsíců a její přítomnost byla jako těžká deka, která dusí každý pokus o radost.

Petr byl jedináček a jeho matka ho celý život chránila před světem. Když jsme se vzali, doufala jsem, že si najdeme vlastní cestu. Ale místo toho jsem měla pocit, že žiju ve stínu ženy, která všechno ví nejlíp. Každý den začínal kritikou – špatně pověšené prádlo, špatně utřený stůl, špatně vybraný jogurt v lednici. „Za nás takové věci nebyly,“ opakovala pořád dokola.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Slyšela jsem, jak se Petr hádá s matkou v kuchyni. „Mami, nech ji být! Je to moje žena!“ Ale Vlasta jen zvýšila hlas: „A co když ti jednou uteče? To pak budeš dělat co? Kdo ti uvaří?“

Cítila jsem slzy v očích. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním domě. Moje vlastní matka mi vždycky říkala: „Vydrž, časem si tě oblíbí.“ Ale co když ne? Co když budu navždy jen ta cizí?

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem Vlastu mluvit do telefonu: „No jo, ta naše Jana… ona je hodná, ale prostě není domácí typ. Petr by si zasloužil lepší.“ Zastavila jsem se ve dveřích a cítila, jak mi srdce buší až v krku.

Večer jsem to řekla Petrovi. „Musíme něco udělat,“ řekla jsem tiše. „Já už takhle dál nemůžu.“

Petr dlouho mlčel. Pak řekl: „Je to moje máma… Nemůžu ji jen tak vyhodit.“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Na mě nemyslíš?“

Bylo to poprvé, co jsme se opravdu pohádali. Slova létala vzduchem jako střepy: „Jsi sobec!“, „Nikdy mě neposloucháš!“, „Tvoje máma mě nenávidí!“ Nakonec jsme oba plakali.

Další týdny byly tiché a napjaté. Vlasta si všimla změny a začala být ještě protivnější. Jednou dokonce schválně přepnula pračku na špatný program a pak mi to vyčetla: „Vidíš? Ani pračku neumíš nastavit!“

Začala jsem chodit do práce dřív a vracela se později. Vyhýbala jsem se domovu. Jednoho dne mi kolegyně Lenka řekla: „Jano, ty jsi úplně vyčerpaná. Proč si nenecháte poradit od nějakého terapeuta?“

Doma jsem to navrhla Petrovi. Nejprve odmítal: „To je pro blázny.“ Ale nakonec souhlasil.

První návštěva byla zvláštní. Seděli jsme naproti paní psycholožce a já poprvé slyšela Petra říct nahlas: „Bojím se mámu zklamat.“

Bylo to jako otevřít okno v dusné místnosti. Najednou jsme mohli mluvit o věcech, které jsme roky dusili v sobě. Postupně jsme se učili nastavovat hranice – jemně, ale pevně.

Jednoho dne jsme Vlastě oznámili: „Mami, našli jsme ti pěkný byt kousek odsud. Pomůžeme ti se stěhováním.“ Nejprve byla uražená a tři dny s námi nemluvila. Ale nakonec souhlasila.

Když jsme ji vezli do nového bytu, podívala se na mě a řekla: „Víš, Jano… já jen chtěla mít pocit, že jsem ještě potřebná.“

Poprvé za celou dobu jsem ji objala.

Dnes je to rok od té doby. S Vlastou máme lepší vztah – občas přijde na kávu a už mi nevyčítá každý drobek. S Petrem jsme silnější než kdy dřív.

Ale někdy si večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi láskou k rodině a vlastním štěstím? A kolik žen v Česku žije pořád ve stínu své tchyně?