Třetí dítě, třetí šance? Když láska nestačí na složenky

„Tohle už není normální! Lucie, podívej se na ten účet! Jak si myslíš, že tohle všechno zaplatíme?“ řval na mě Petr, když jsem v kuchyni sklízela ze stolu zbytky po večeři. Třetí dítě, třetí talířek navíc, třetí pár rukou, které natahují dlaň. A třetí důvod, proč už několik měsíců nemůžu pořádně spát.

Nikdy jsem nebyla typ, co by si stěžoval. Ale dneska už nevím, jestli mám křičet nebo brečet. Petr mě přesvědčoval celé dva roky: „Luci, vždyť je to krásné mít velkou rodinu! Podívej na Honzu od vedle, ti mají čtyři a zvládají to.“ Jenže Honza má firmu a jeho žena nechodí do práce. My máme hypotéku na byt v paneláku v Modřanech a já jsem na mateřské s Karolínkou, která se narodila před půl rokem.

„Petr, vždyť jsme se na tom domluvili spolu,“ snažím se mluvit klidně, ale hlas se mi třese. „Neříkej mi, že jsem tě do toho nutila!“

„Ty jsi chtěla holčičku! Já bych byl spokojený se dvěma kluky!“ odsekne a bouchne dveřmi od ložnice. Slyším, jak za nimi tiše nadává. V tu chvíli mám chuť sbalit kufr a odejít. Ale kam bych šla? K mámě do paneláku na Proseku? Tam už je teď i sestra s dětmi po rozvodu.

Sedím v kuchyni a dívám se na Karolínku, jak spí v kočárku. Je tak krásná a nevinná. Všechno to dělám kvůli nim – kvůli dětem. Ale poslední měsíce mám pocit, že jsem pro Petra jen přítěž. Každý den počítáme peníze. Každý den řešíme, co si můžeme dovolit koupit. Kluci chtějí nové kopačky – nemůžeme. Já potřebuju zimní bundu – nemůžu. Petr by rád na ryby – nemůže.

Začalo to nenápadně. Nejprve jsme přestali chodit do kina. Pak jsme omezili návštěvy u známých – prý abychom neutrácely za benzín a dárky. Teď už nechodíme nikam. Petr je pořád podrážděný. Když přijde domů z práce, je ticho nebo hádka.

Jednou večer jsem ho slyšela mluvit s kamarádem po telefonu: „Hele, já už fakt nevím. Lucie je pořád doma, peněz je málo a já makám jak blbec. Tři děti jsou prostě moc.“

Zamrazilo mě to. On mě viní? On, který mě přemlouval? Který mi sliboval, že všechno zvládneme?

Začala jsem si přivydělávat – šiju dětské čepičky a prodávám je na internetu. Ale co je pár stovek proti složenkám za elektřinu a školku? Petr to zesměšňuje: „To si myslíš, že nás to zachrání? To rovnou můžeš jít prodávat na trh!“

Jednou večer jsem už nevydržela a rozplakala se před ním: „Proč mi to děláš? Proč mě obviňuješ? Vždyť jsme to chtěli oba!“

Petr mlčel dlouho. Pak jen řekl: „Já už nevím, jak dál.“

Začali jsme spolu mluvit méně a méně. Doma je ticho, které dusí víc než hádky. Kluci si toho všimli – starší Honzík se mě ptal: „Mami, proč je táta pořád naštvaný?“ Co mu mám říct?

Jednou večer jsem seděla u počítače a hledala práci z domova. Všude chtějí zkušenosti nebo nástup ihned – ale kdo mi pohlídá děti? Máma už nemůže a školka je drahá.

Začala jsem psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat bolest a vztek. Psala jsem o tom, jak jsem se cítila podvedená – nejen Petrem, ale i sama sebou. Proč jsem byla tak naivní? Proč jsem věřila slibům?

Jednoho dne přišel Petr domů dřív. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Luci… promiň,“ řekl tiše. „Já vím, že to není tvoje vina. Jenom… já mám strach.“

Poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili otevřeně. O strachu z budoucnosti, o únavě, o tom, jak nás peníze ničí.

Ale stejně mám pocit, že něco mezi námi umřelo. Důvěra? Láska? Nebo jen iluze o tom, že všechno zvládneme?

Někdy v noci sedím u postýlky Karolínky a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Měla bych radši mlčet a nepodlehnout jeho přemlouvání? Nebo je tohle prostě život?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit člověku, který vás obvinil z vlastního selhání? Nebo je lepší začít znovu – sama?