Tam, kde se nikdo neztrácí – Příběh české matky o rozdělené rodině a hledání cesty zpět

„Jdi mi z očí! Už tě mám dost!“ křičel Matěj, můj jediný syn, a dveře jeho pokoje se zabouchly tak silně, až se otřásla celá paneláková chodba. Stála jsem tam s rukou napůl zvednutou, srdce mi bušilo až v krku. V tu chvíli jsem si říkala, že je to jen další ráno v našem bytě na Jižním Městě. Další hádka, další slzy, další ticho. Ale tentokrát bylo něco jinak. Vzduch byl těžký, jako by se mezi námi rozprostřela neviditelná zeď.

Matěj byl vždycky citlivý kluk. Po rozvodu s Petrem, jeho otcem, se uzavřel do sebe. Bylo mu tehdy třináct a já měla pocit, že ho ztrácím každým dnem víc a víc. Petr odešel za jinou ženou do Brna a já zůstala v Praze sama s dítětem, které mi najednou přestalo rozumět. „Proč jsi ho nechala odejít? Proč jsme nemohli být normální rodina?“ ptal se mě Matěj často. A já? Já jsem neměla odpověď. Jen jsem ho objímala a doufala, že čas všechno zahojí.

Ale čas nic nezahojil. Naopak. Matěj začal chodit domů pozdě, někdy vůbec. Ve škole se zhoršil, učitelka mi volala skoro každý týden. „Paní Novotná, váš syn je poslední dobou neklidný, nesoustředí se…“ slyšela jsem do telefonu a cítila, jak se mi hroutí svět pod rukama. Zkoušela jsem všechno – domluvy, zákazy, sliby. Nic nepomáhalo.

Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu a čekala na Matěje. Bylo už po půlnoci a on nikde. Telefon nezvedal. V hlavě mi běžely nejhorší scénáře – nehoda, špatná parta, drogy… Když konečně přišel domů, byl cítit cigaretami a alkoholem. „Co si to dovoluješ?“ vyjela jsem na něj zoufale. „Jsem ti úplně ukradený! Stejně jako tátovi!“ zařval zpátky a zmizel v pokoji.

Začala jsem mít strach. O něj i o sebe. Přestala jsem spát, v práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si šeptali za zády: „Chudák Jana, co asi doma prožívá…“ Jenže nikdo nevěděl, jaké to je být matkou dospívajícího kluka, který vás nenávidí za něco, co jste neudělali.

Jednoho rána už Matěj doma nebyl. Na stole ležel jen lístek: „Nečekej mě.“ Zhroutila jsem se na podlahu a brečela tak tiše, aby mě sousedi neslyšeli skrz tenké stěny paneláku. Volala jsem Petrovi do Brna – poprvé po letech. „Matěj utekl,“ řekla jsem mu zlomeným hlasem. „To je tvoje vina,“ odpověděl bez zaváhání. „Nikdy jsi mu nerozuměla.“

Týdny plynuly v mlze strachu a výčitek. Policie ho našla až po třech dnech u kamaráda na Žižkově. Když jsem si pro něj přišla, díval se na mě s nenávistí v očích. „Proč jsi mě nenechala být?“ ptal se tiše cestou domů v tramvaji číslo 9. Neměla jsem odpověď.

Začali jsme chodit k psycholožce – paní doktorka Šedivá byla trpělivá a laskavá. „Musíte mu dát prostor,“ říkala mi pořád dokola. „Ale jak? Když mám pocit, že ho ztrácím?“ ptala jsem se zoufale.

Matěj mlčel celé týdny. Doma jsme kolem sebe chodili jako cizí lidé. Jednou večer jsem slyšela jeho pláč za zavřenými dveřmi pokoje. Chtěla jsem vejít, obejmout ho jako dřív… ale bála jsem se.

Jednou přišel domů dřív než obvykle a sedl si ke mně do kuchyně. „Mami… promiň,“ řekl tiše a sklopil oči. „Já nevím, co se to se mnou děje.“ Poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili otevřeně – o tátovi, o bolesti, o tom, jak moc nám oběma chybí starý život.

Začali jsme spolu chodit na procházky do Hostivařského lesa, vařit společně večeře. Bylo to těžké – každý den boj s vlastními démony i s Matějovými náladami. Ale pomalu jsme si k sobě nacházeli cestu zpět.

Jednou večer jsme seděli na balkoně a dívali se na světla města. „Myslíš, že nám to někdy odpustí?“ zeptal se Matěj tiše. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale můžeme začít odpouštět sami sobě.“

Dnes už je Matěj dospělý muž a náš vztah je jiný – možná ne dokonalý, ale opravdový. Někdy si říkám: Kde bychom byli dnes, kdybych tehdy měla víc odvahy? A kolik matek kolem mě prožívá totéž ticho za zavřenými dveřmi?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec naučit odpouštět těm nejbližším – i sobě samým?