Ta pravá, kterou nikdy nepoznal: Příběh Jany a Tomáše

„Proč jsi zase zapomněl na naši výročí?“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl a ruce svíraly hrnek s vlažnou kávou. Tomáš seděl na druhé straně stolu, oči upřené do mobilu, jako by tam hledal odpověď na otázku, kterou už slyšel tisíckrát. „Jano, prosím tě, vždyť je to jen datum. Máme přece jiné starosti,“ zamumlal, aniž by zvedl hlavu. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

Bylo mi čtyřicet dva a žila jsem v domě v malé vesnici u Kolína, kde každý znal každého a kde se o každém šepotalo. S Tomášem jsme byli spolu dvacet let. Dvě děti – Klára a Honzík – už skoro dospělé, dům na hypotéku, zahrada, pes. Všechno vypadalo navenek perfektně. Jenže uvnitř mě to už dlouho bolelo.

Každý den jsem vstávala první, připravovala snídani, chystala dětem svačiny, Tomášovi kávu do termosky. On mi málokdy poděkoval. Když přišel z práce, sedl si k televizi nebo k počítači. Někdy jsme spolu prohodili pár vět o tom, co je potřeba koupit nebo zařídit. O tom, co cítím já, co prožívám, jsme nemluvili už roky.

Jednou večer jsem seděla na terase a dívala se do tmy. Klára přišla ke mně a tiše si sedla vedle. „Mami, jsi šťastná?“ zeptala se najednou. Ta otázka mě zasáhla jako blesk. Co jí mám říct? Že jsem unavená? Že mám pocit, že mě nikdo nevidí? Že jsem pro všechny jen samozřejmost?

„Jsem ráda, že vás mám,“ odpověděla jsem nakonec a pohladila ji po vlasech. Ale v hlavě mi ta otázka zůstala znít ještě dlouho.

Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela. Jak Tomáš nikdy neposlouchá, když mluvím o svých snech. Jak mě odbyde mávnutím ruky, když chci jet na víkend s kamarádkami do lázní: „Na co bys tam jezdila? Máš tu všechno.“ Jak mi nikdy neřekne, že mu na mně záleží.

Jednoho dne jsem našla v jeho kapse účtenku z restaurace v Praze – večeře pro dva. Když jsem se ho zeptala, s kým tam byl, jen pokrčil rameny: „S kolegyní z práce, řešili jsme projekt.“ Věřila jsem mu? Chtěla jsem věřit. Ale někde uvnitř mě něco prasklo.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do lesa. Tam jsem mohla být sama sebou – plakat, smát se, křičet do ticha. Jednou jsem potkala sousedku Martinu. „Jano, jsi v pořádku? Poslední dobou jsi nějaká jiná.“

„Nevím,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Mám pocit, že žiju život někoho jiného.“

Martina mě objala a řekla: „Nesmíš zapomenout na sebe.“

Začala jsem si psát deník. Každý večer pár vět o tom, co cítím. Bylo to jako otevřít okno v dusné místnosti.

Jednou večer jsem Tomášovi řekla: „Potřebuju s tebou mluvit.“

Zvedl oči od televize a povzdechl si: „Co je zase?“

„Mám pocit, že už nejsme partneři. Že jsme jen spolubydlící.“

„Ale prosím tě! Vždyť všechno funguje! Máme dům, děti… Co bys ještě chtěla?“

„Chci cítit, že mě miluješ. Že ti na mně záleží.“

Tomáš se rozesmál: „To jsou ženský řeči! Já chodím do práce, starám se o rodinu… Co víc chceš?“

Ten smích mě bodl jako nůž.

Dny plynuly a já cítila čím dál větší prázdnotu. Děti si všímaly mého smutku. Klára mi jednou řekla: „Mami, ty už nejsi jako dřív.“

Začala jsem uvažovat o rozvodu. Ale bála jsem se – co řeknou lidi? Co děti? Jak to zvládnu finančně? Každý večer jsem usínala s těžkým srdcem.

Jednoho dne mi zavolala maminka: „Jano, přijď na kafe.“ Seděly jsme spolu v kuchyni a ona mi položila ruku na rameno: „Víš, že nemusíš být nešťastná celý život?“

Rozplakala jsem se.

Začala jsem hledat práci na částečný úvazek v knihovně v Kolíně. Bylo to poprvé po letech, kdy jsem dělala něco jen pro sebe. Cítila jsem se živá.

Jednou večer jsem Tomášovi oznámila: „Podala jsem žádost o rozvod.“

Ztuhl. „To nemyslíš vážně!“

„Myslím,“ řekla jsem tiše.

Následovaly týdny plné hádek, výčitek i ticha. Děti plakaly, Tomáš zuřil nebo prosil o druhou šanci – ale já už byla rozhodnutá.

Když jsem se stěhovala do malého bytu v Kolíně, měla jsem strach i úlevu zároveň. První noc sama v novém bytě jsem dlouho nemohla usnout. Ale ráno mě probudilo slunce a já poprvé po letech cítila klid.

Dnes je to rok od rozvodu. S Tomášem spolu vycházíme kvůli dětem slušně. Klára studuje vysokou školu a Honzík hraje fotbal za místní klub. Já pracuji v knihovně a večer chodím na jógu nebo na víno s kamarádkami.

Někdy si říkám: Proč muselo trvat tak dlouho, než jsem našla odvahu odejít? Kolik žen kolem mě žije stejný příběh – a bojí se udělat první krok? Co byste udělali vy na mém místě?