Neplánovaná svatba: Příběh o manželství bez lásky a jeho následcích

„Jsem těhotná,“ řekla Eva tiše, zatímco si nervózně hrála s hrnkem kávy. V kuchyni bylo dusno, i když venku zuřila lednová vánice. Srdce mi bušilo až v krku. Věděl jsem, že tohle není chvíle, kdy člověk řekne: „To je skvělá zpráva!“ Protože to nebyla. Ani pro mě, ani pro Evu.

Poznali jsme se na narozeninové oslavě mého kamaráda Honzy. Byla to jedna z těch nocí, kdy se všechno zdálo jednoduché – smích, pivo, hudba a Eva v červených šatech. Strávili jsme spolu pár hezkých večerů, ale oba jsme věděli, že to není nic vážného. Po pár týdnech jsme se přestali vídat. A pak přišla ta zpráva.

„Co budeme dělat?“ zeptala se mě Eva a její hlas se třásl. Mlčel jsem. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře: potrat, svatba, život na vlastní pěst… Ale v tu chvíli jsem byl jen kluk z malého města, který nechtěl zklamat rodiče.

Když jsme to oznámili doma, máma se rozplakala a táta jen mlčky odešel do garáže. U Evy doma to bylo ještě horší – její matka začala okamžitě plánovat svatbu a její otec prohlásil, že „takhle to u slušných lidí nechodí“. Najednou jsme byli vtaženi do víru příprav, které jsme si nikdy nepřáli.

Svatba byla v březnu. Malá obřadní síň na radnici v našem městě, pár příbuzných, kamarádi a spousta napjatých pohledů. Eva měla bílé šaty, které jí byly trochu volné přes břicho. Já měl půjčený oblek od bratrance. Když nám oddávající položil otázku, oba jsme odpověděli „ano“ s takovou jistotou, že by tomu nikdo nevěřil.

První týdny společného života byly zvláštní. Eva byla často unavená a podrážděná, já jsem se snažil být oporou, ale většinou jsem jen seděl u televize a přemýšlel, jak by asi vypadal můj život bez toho všeho. Když jsme se hádali – a hádali jsme se často – vyčítali jsme si všechno možné: že jsme si zničili životy, že jsme si nikdy nedali šanci poznat někoho jiného, že jsme jen loutky v rukou našich rodičů.

Jednou večer jsem přišel domů pozdě z práce a našel Evu sedět na posteli s dopisem v ruce. „Chci domů k mámě,“ řekla mi bez obalu. „Nezvládám to.“ V tu chvíli jsem pocítil směs vzteku a úlevy. Vztek proto, že mě opouští; úlevu proto, že už nemusím předstírat.

Narodil se nám syn Matěj. Byl nádherný – tmavé vlasy po Evě a oči po mně. První týdny po jeho narození byly plné bezesných nocí a hádek o tom, kdo vstane k plačícímu dítěti. Eva byla vyčerpaná a já jsem se cítil jako cizinec ve vlastním bytě.

Naši rodiče nás navštěvovali často – někdy až příliš často. Každý měl svůj názor na to, jak bychom měli Matěje vychovávat. Moje máma trvala na tom, že dítě musí spát samo v postýlce; Evin otec zase chtěl, abychom mu dali jméno po jeho pradědečkovi. Každý den byl bojem o vlastní prostor.

Jednoho dne jsem přišel domů a Eva už tam nebyla. Na stole ležel vzkaz: „Odešla jsem k mámě. Potřebuju čas.“ Zůstal jsem stát uprostřed prázdného bytu a poprvé za dlouhou dobu jsem brečel.

Rozvod proběhl rychle. Nikdo se nechtěl hádat o majetek – stejně jsme nic neměli. Dohodli jsme se na střídavé péči o Matěje. Bylo mi 27 let a měl jsem pocit, že můj život skončil dřív, než pořádně začal.

Dnes je Matějovi osm let. S Evou spolu vycházíme lépe než kdy dřív – možná proto, že už nemusíme předstírat city, které tam nikdy nebyly. Občas si říkám, jestli by všechno bylo jinak, kdybychom tehdy měli odvahu postavit se rodičům a žít podle sebe.

Když večer sedím u stolu a Matěj si vedle mě kreslí obrázky autíček, přemýšlím: Kolik lidí kolem nás žije životy podle očekávání druhých? A kolik z nás má odvahu říct „ne“ i za cenu bolesti?

Možná bych měl být vděčný za to, co mám – syna, který mě potřebuje, a zkušenost, která mě naučila nebát se vlastních rozhodnutí. Ale někdy si stejně kladu otázku: Kdybych mohl vrátit čas… udělal bych něco jinak? Co byste udělali vy na mém místě?