Náhodné setkání v Kauflandu: Všechno se točí jen kolem ní

„To snad není možný, Lenko?!“ vyhrkla jsem překvapeně, když jsem ji zahlédla mezi regály s pečivem v našem maloměstském Kauflandu. Byla to ta poslední osoba, kterou bych tu dnes čekala. V ruce držela košík plný bio jogurtů a tvářila se, jako by mě neviděla. „Ahoj, Martino,“ odpověděla nakonec, ale její hlas byl chladný a oči sklouzly zpět k regálu.

V tu chvíli se mi v hlavě rozběhl celý film. Ještě před půl rokem jsme spolu sedávaly v kavárně U Tří lvů, smály se nad trapnými historkami z práce a plánovaly společné výlety. Pak najednou začala Lenka mizet. Na zprávy odpovídala jedním slovem: „Promiň, nestíhám.“ „Ozvu se později.“ Jenže později nikdy nepřišlo.

„Jak se máš?“ zeptala jsem se, i když jsem cítila, že odpověď bude povrchní. Lenka pokrčila rameny. „Pořád stejný. Práce, děti, domácnost. Víš jak.“ Její hlas byl unavený, ale zároveň odtažitý. Chtěla jsem jí říct, že mi chybí, že mi chybí naše dlouhé rozhovory o všem i o ničem. Ale něco ve mně mě zastavilo.

„A co ty? Jak to zvládáš sama?“ zeptala se najednou, skoro jako by mě chtěla nachytat na švestkách. Věděla jsem, že naráží na můj rozvod s Petrem a na to, že teď žiju s dcerou sama v našem malém bytě na sídlišti. „Jde to,“ odpověděla jsem tiše. „Někdy je to těžký, ale aspoň mám klid.“

Lenka se pousmála, ale v jejím úsměvu nebylo nic upřímného. „To ti závidím. Já mám pocit, že se doma všichni zbláznili. Honza pořád pracuje přesčasy, děti jsou věčně nemocné a já už ani nevím, kdy jsem naposledy měla chvíli pro sebe.“

V tu chvíli mi došlo, že se všechno zase točí jen kolem ní. Vždycky to tak bylo – když jsme byly mladší, řešily jsme hlavně její problémy: hádky s rodiči, první lásky, později svatbu a děti. Já byla ta rameno na vyplakání, ta, co vždycky poslouchala a radila. Ale když jsem potřebovala já ji… byla pryč.

„Víš, Martino,“ pokračovala Lenka a začala si nervózně pohrávat s uchem košíku, „já fakt nestíhám vůbec nic. Ani ty naše kafe už nezvládám. Někdy mám pocit, že bych nejradši utekla někam daleko.“

„A proč jsi mi to neřekla?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. „Proč jsi prostě nezvedla telefon? Já… já jsem si myslela, že jsem ti něco udělala.“

Lenka na mě chvíli koukala a pak sklopila oči. „Víš co? Možná jsem byla trochu sobecká. Ale mám pocit, že všichni ode mě pořád něco chtějí a já už nemám co dávat.“

V tu chvíli jsem cítila směs lítosti a vzteku. Chtěla jsem ji obejmout a zároveň jí říct, jak moc mě zklamala. Místo toho jsem jen mlčky stála a sledovala, jak si vybírá další jogurt do košíku.

„Martino…“ začala váhavě Lenka. „Možná bychom si mohly někdy zase zajít na kafe. Ale teď fakt musím běžet.“

„Jasně,“ odpověděla jsem automaticky a sledovala její záda mizící mezi regály.

Zůstala jsem stát u pečiva s pocitem prázdnoty. Přátelství je prý o vzájemnosti – ale co když jeden dává víc než druhý? Co když někdo umí jen brát?

Cestou domů jsem přemýšlela nad tím, kolik takových Lenk máme v životě – lidí, kteří nás potřebují jen tehdy, když jim teče do bot. A jestli vůbec stojí za to čekat na někoho, kdo nikdy nečeká na nás.

Možná bych měla být víc sobecká i já? Nebo je přátelství vždycky o tom něco obětovat?

Co myslíte vy? Má smysl držet se starých přátelství za každou cenu?