Moje děti mě chtějí dát do domova důchodců a prodat můj dům: Doufala jsem, že role babičky nás sblíží, ale mýlila jsem se

„Mami, už to takhle dál nejde. Potřebuješ péči, kterou ti my dát nemůžeme. A ten dům je na tebe moc velký…“

Ta slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co za sebou Jana zabouchla dveře. Seděla jsem v kuchyni u stolu, kde jsem kdysi krájela chleba pro své děti, kde jsme slavili narozeniny, kde jsme plakali i smáli se. Teď tu bylo ticho, jen tikot hodin a můj vlastní dech.

Nikdy jsem si nemyslela, že tohle bude můj osud. Po letech marného snažení o dítě, po všech těch návštěvách lékařů, slzách a modlitbách, přišlo nakonec požehnání – dvojčata. Markovi i mně bylo už přes třicet, když jsme poprvé drželi Janu a Tomáše v náručí. Byli jsme šťastní, i když jsme věděli, že nás čeká dvojnásobná práce. Mark pracoval v továrně na směny, já byla učitelka v mateřské školce. Peněz nebylo nikdy nazbyt, ale lásky jsme měli dost.

Děti rostly a s nimi i naše starosti. Tomáš byl vždycky uzavřenější, Jana naopak živelná a tvrdohlavá. Když přišla puberta, hádky byly na denním pořádku. „Nikdo mě nechápe! Proč nemůžu jít na diskotéku jako ostatní?“ křičela Jana jednou v noci. „Protože máš zítra školu a já nechci, abys skončila jako sousedovic Klára!“ odpověděla jsem jí tehdy ostřeji, než jsem chtěla. Dveře jejího pokoje zabouchly tak silně, až se otřásl celý dům.

Mark zemřel nečekaně před deseti lety. Infarkt. Najednou jsem byla na všechno sama. Děti už byly dospělé – Jana studovala v Praze na Karlově univerzitě, Tomáš odešel pracovat do Brna. Zůstala jsem v našem domě v malé vesnici u Kolína. Každý kout mi připomínal Marka i dětství mých dětí. Věřila jsem, že až přijdou vnoučata, všechno se změní.

A opravdu – když mi Jana oznámila, že čeká holčičku, plakala jsem štěstím. „Budeš ta nejlepší babička,“ smála se Jana a objímala mě v kuchyni. Malá Anička byla moje sluníčko. Každou volnou chvíli jsem jezdila do Prahy hlídat ji, vařit jim a pomáhat s domácností. Tomáš měl dvě děti – Davida a Klárku – ale jeho žena Petra mě nikdy moc nemusela. Přesto jsem se snažila být tu pro všechny.

Jenže čas běžel a já stárla. Koleno mě začalo zlobit po pádu na schodech, ruce už nebyly tak šikovné jako dřív. Najednou mi začaly děti vyčítat věci, které mi nikdy nevadily: „Mami, proč máš doma takový nepořádek? Neměla bys už tolik vařit? Proč pořád zapomínáš brát léky?“

Jednoho dne přijeli oba najednou. Seděli naproti mně u stolu jako kdysi – ale tentokrát byli dospělí a vážní.

„Mami,“ začal Tomáš opatrně, „víme, že je to těžké… Ale myslíme si s Janou, že by bylo lepší, kdybys šla do domova důchodců.“

„A co tenhle dům?“ zeptala jsem se tiše.

Jana si povzdechla: „Mami, my bychom ho prodali. Peníze by ti pomohly zaplatit lepší péči… A nám by to taky trochu ulehčilo.“

V tu chvíli mi došlo, že už nejsem pro své děti domovem – jsem přítěží. Všechno to úsilí, všechny ty roky strachu o ně… Proč je teď tak těžké najít trochu pochopení?

Noc co noc sedím v kuchyni a přemýšlím: Kde se stala chyba? Byla jsem moc přísná? Nebo moc obětavá? Možná jsem je rozmazlila tím, že jsem jim vždycky všechno dala…

Před týdnem přijela Jana s Aničkou. Malá běžela ke mně: „Babičko! Uděláš mi palačinky?“ Srdce mi poskočilo radostí. Ale Jana jen mlčky uklízela nádobí a dívala se na mě pohledem plným lítosti.

„Mami,“ řekla pak tiše, „nechci ti ublížit… Ale já už to nezvládám. Máme s Honzou hypotéku, Anička je pořád nemocná… Nemůžu za tebou jezdit každý víkend.“

Chápu ji – opravdu ano. Ale copak je řešením odsunout vlastní matku někam stranou? Vždyť já bych pro ně udělala cokoli…

Dnes večer sedím u okna a dívám se na zahradu, kde si kdysi hrály moje děti. Všechno je jiné – sousedé se odstěhovali, vesnice pomalu vymírá. Přesto tu cítím Marka i všechny vzpomínky.

Možná bych měla být vděčná za to, co mám – ale místo toho cítím jen prázdnotu a strach z budoucnosti.

Říkám si: Je opravdu správné obětovat celý život rodině? Nebo bych měla myslet víc na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?