Moje dcera je 38letá, svobodná a touží po dítěti: Přijetí nečekané cesty života

„Mami, já už to prostě nevydržím,“ zašeptala Markéta a její hlas se třásl. Seděla u okna v mém obýváku, slunce právě vycházelo nad paneláky na Proseku a ona měla v očích slzy. Včera jsme byly na svatbě mé neteře Lucie – všechno bylo dokonalé, smáli jsme se, tancovaly jsme spolu, ale teď tu seděla moje dcera, která se vždycky tvářila silně a nezávisle, a plakala jako malá holka.

„Co se děje, Markétko?“ sedla jsem si vedle ní a pohladila ji po vlasech. Dlouho mlčela. Pak se nadechla a řekla: „Já chci dítě. Už mi je skoro čtyřicet a pořád jsem sama. Všichni kolem mě mají rodiny, děti… Já mám jen práci a prázdný byt.“

Zůstala jsem zticha. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem ji vychovávala sama po rozvodu s jejím otcem Petrem, jak jsem se snažila být silná a nezávislá, jak jsem jí vštěpovala, že žena může být šťastná i bez muže. Ale teď jsem viděla, že to nestačí. Možná jsem jí tím vzala odvahu hledat lásku? Nebo jsem ji naučila být až moc samostatná?

„Víš, mami,“ pokračovala Markéta, „já už nemůžu čekat na prince na bílém koni. Přemýšlela jsem o umělém oplodnění. Ale bojím se. Co když to nezvládnu? Co když budu litovat?“

Objala jsem ji pevněji. „Markétko, já tě podpořím v čemkoli. Ale musíš si být jistá, že to děláš pro sebe, ne proto, že tě tlačí okolí.“

„Ale mami,“ rozplakala se znovu, „já už nemám čas! Všichni mi říkají, že jsem kariéristka, že jsem si měla najít chlapa dřív… Ale já jsem prostě nikoho nepotkala! A teď už je pozdě…“

Vzpomněla jsem si na naše hádky před lety. Jak jsem jí vyčítala, že pořád jen pracuje – tehdy byla právnička v jedné velké firmě na Pankráci, domů chodila pozdě večer. Já jí říkala: „Najdi si někoho, dokud jsi mladá!“ Ona mi vždycky odsekla: „Mami, já nejsem jako ty! Já nepotřebuju chlapa ke štěstí.“ Teď tu seděla zlomená.

„Víš co,“ řekla jsem tiše, „já tě chápu. Kdybych mohla vrátit čas, možná bych taky některé věci udělala jinak. Ale život je nevyzpytatelný. Třeba tě ještě něco krásného čeká.“

Markéta se na mě podívala s očima plnýma zoufalství. „A co když ne? Co když budu navždy sama? Co když budu stará a nikdo mě nebude mít rád?“

„To není pravda,“ pohladila jsem ji po tváři. „Já tě budu mít ráda vždycky. A dítě… To je velká zodpovědnost. Ale jestli ho opravdu chceš, najdeme cestu.“

Dlouho jsme mlčely. Venku začali lidé venčit psy a tramvaje zvonily na křižovatce. Markéta si utřela slzy a řekla: „Myslíš, že bys mi pomohla? Kdybych do toho šla sama?“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem bez váhání. „Budu ti pomáhat s hlídáním, s čímkoli budeš potřebovat.“

Markéta se poprvé za celé ráno usmála. „Děkuju, mami.“

Ale uvnitř mě hlodaly pochybnosti. Co když to nezvládne? Co když bude dítě vyrůstat bez otce? Co když to bude pro Markétu ještě těžší než samota? Vzpomněla jsem si na sousedku paní Novotnou – její dcera taky zůstala sama a má dvě děti z umělého oplodnění. Celý dům o tom mluvil za jejími zády… Češi jsou pořád konzervativní.

Další dny byly plné rozhovorů – s Markétou jsme probíraly možnosti klinik v Praze i v Brně, četly jsme zkušenosti jiných žen na internetu. Markéta byla odhodlaná, ale zároveň křehká jako nikdy předtím.

Jednou večer mi zavolala: „Mami, dneska mi kolegyně v práci řekla, že jsem sobecká, když chci dítě bez otce. Prý to není fér vůči tomu dítěti…“

„A co sis o tom myslela ty?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nevím,“ povzdechla si Markéta. „Možná má pravdu… Ale já už nechci čekat na zázrak.“

Cítila jsem její bolest i vztek. Věděla jsem, jak moc touží po rodině – i když si to dlouho nechtěla přiznat.

Jednoho dne jsme šly spolu do parku na Letné. Sedly jsme si na lavičku a dívaly se na děti hrající si na hřišti.

„Mami,“ začala Markéta tiše, „myslíš si o mně něco špatného? Že jsem to nechala zajít tak daleko?“

Chytila jsem ji za ruku: „Ne, Markétko. Jsi statečná. A já tě budu podporovat v čemkoli.“

Doma večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak moc se svět změnil – za mého mládí bylo nemyslitelné mít dítě bez manžela. Dnes je to jiné… ale pořád těžké.

Markéta nakonec podstoupila první konzultaci na klinice asistované reprodukce. Byla nervózní i nadšená zároveň. Já jí držela palce a modlila se za ni.

Teď sedím u stolu a píšu tyto řádky s nadějí i obavami v srdci. Nevím, co nás čeká – jestli Markéta bude matkou nebo ne. Ale jedno vím jistě: rodina je o lásce a podpoře, ne o dokonalých scénářích.

Možná jsme obě udělaly chyby – ale kdo z nás je nedělá? A co je vlastně správné rozhodnutí v životě ženy? Co byste udělali vy na mém místě?