Mezi modlitbou a tichem: Jak jsem hledala klid v rodinné bouři

„Proč jsi zase nedonesla jedničku? Podívej se na Aničku, ta má samé jedničky! Co s tebou bude, Terezo?“ Mamčin hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Seděla jsem u stolu, ruce sevřené v pěst, a dívala se na svou sestru, která si s úsměvem hrála s vlasem. V tu chvíli jsem měla pocit, že se propadám do země. Bylo mi čtrnáct a už tehdy jsem věděla, že nikdy nebudu dost dobrá.

Anička byla dokonalá. Nejen podle rodičů, ale i podle učitelů, babičky, sousedky z vedlejšího bytu. Já byla ta druhá, ta, která se snaží, ale nikdy to nestačí. Každý den jsem slyšela srovnávání: „Anička zvládla přijímačky na gympl levou zadní. Terezo, proč ty ne?“ nebo „Anička pomáhá v kuchyni, ty jen sedíš u knížek.“

Jednou večer jsem seděla na posteli a dívala se do stropu. Slzy mi stékaly po tvářích a já si v duchu opakovala: „Proč já? Proč nejsem jako ona?“ V tu chvíli jsem poprvé sáhla po modlitební knížce, kterou mi kdysi dala babička. Nikdy jsem nebyla moc věřící, ale zoufalství mě přimělo otevřít ji a začít šeptat slova, kterým jsem sotva rozuměla.

„Bože, dej mi sílu. Dej mi klid. Pomoz mi najít cestu.“

Modlitba se stala mým útočištěm. Každý večer jsem šeptala svá přání do ticha pokoje. Nečekala jsem zázraky, jen trochu klidu v duši. A možná právě proto jsem začala vnímat drobné změny. Přestala jsem tolik závidět sestře a místo toho jsem se snažila pochopit, proč je pro ni všechno tak snadné. Zjistila jsem, že i ona má své strachy – bála se selhání stejně jako já.

Jednoho dne jsme se pohádaly. Bylo to kvůli hlouposti – rozbitému hrníčku. „Ty jsi tak nešikovná!“ vykřikla Anička a já jí vmetla do tváře všechno, co mě trápilo: „Aspoň nejsem dokonalá loutka! Ty nikdy neukážeš, co cítíš!“ Rozplakala se a utekla do pokoje. Rodiče byli v šoku. Táta mě vzal stranou: „Terezo, proč jí to děláš? Vždyť jste sestry.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct z domu. Místo toho jsem šla do kostela na náměstí. Seděla jsem v lavici a dívala se na svíčky před oltářem. Vedle mě si sedla starší paní a tiše se modlila. Najednou jsem měla pocit, že nejsem sama. Že někdo slyší mé prosby.

Začala jsem chodit do kostela častěji. Ne kvůli Bohu samotnému, ale kvůli tomu tichu, které tam panovalo. Tam nikdo nekřičel, nikdo mě nesrovnával. Jen já a mé myšlenky.

Jednou večer přišla za mnou mamka do pokoje. „Terezo, proč jsi poslední dobou tak tichá? Máš nějaké trápení?“ Chtěla jsem jí říct všechno – jak mě bolí její slova, jak mě ničí srovnávání s Aničkou – ale místo toho jsem jen pokrčila rameny.

„Víš, že tě máme rádi,“ řekla tiše a pohladila mě po vlasech. Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že jí na mně záleží.

Čas plynul a já si našla vlastní cestu. Začala jsem psát básně a chodit na keramiku do domu dětí a mládeže. Tam mě nikdo nesrovnával – každý byl jiný a to bylo v pořádku. S Aničkou jsme si začaly povídat víc – o škole, o klucích, o snech. Jednou mi řekla: „Víš, že ti závidím? Ty umíš říct ne. Já musím být vždycky ta hodná.“

Tehdy mi došlo, že každý z nás bojuje svůj vlastní boj.

Když přišla maturita, rodiče byli nervózní víc než já. Anička už studovala medicínu v Brně a já si vybrala pedagogickou fakultu v Olomouci. „Nebude to pro tebe moc těžké?“ ptala se mamka s obavou v hlase.

„Zvládnu to,“ odpověděla jsem klidněji než kdy dřív.

Na kolejích jsem našla nové přátele – Janu z Ostravy, která mi ukázala svět poezie; Marka z Plzně, který mě naučil vařit; a hlavně samu sebe. Modlitba už nebyla zoufalým voláním o pomoc, ale poděkováním za každý nový den.

Po letech jsme se s Aničkou setkaly na rodinné oslavě u babičky v Litomyšli. Seděly jsme spolu na zahradě a smály se nad starými fotkami. „Pamatuješ na ten rozbitý hrníček?“ zeptala se Anička.

„Pamatuju,“ usmála jsem se. „A pamatuju si i to, jak jsme si pak poprvé opravdu popovídaly.“

Rodiče už tolik nesrovnávají – možná proto, že jsme jim obě ukázaly svou cestu. Možná proto, že pochopili, jak moc jejich slova dokážou bolet.

Někdy si večer ještě sednu na postel s modlitební knížkou v ruce a děkuju za to, že jsem našla klid – ne díky tomu, že bych byla dokonalá jako Anička, ale díky tomu, že jsem našla sama sebe.

Možná největší síla není v tom být nejlepší nebo nejchytřejší – ale v tom odpustit sobě i ostatním a najít svůj vlastní hlas.

A co vy? Dokázali jste někdy odpustit těm nejbližším? Nebo sami sobě?