Máma mi vzala šanci na zdraví: Příběh zrady, která bolí víc než nemoc

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Bylo pondělní ráno, v nemocnici už na mě čekali s termínem operace páteře, která měla rozhodnout o tom, jestli budu ještě někdy chodit bez bolesti. Táta seděl v kuchyni a bezmocně svíral hrnek s kávou. „Kláro, uklidni se,“ šeptal, ale já měla pocit, že se mi rozpadá celý svět.

Všechno začalo před měsícem, když mi lékaři oznámili, že potřebuji urgentní zákrok. Pojišťovna ho neproplatí, a tak jsme si museli vzít půjčku. Máma byla ta, kdo peníze vyřizoval. Vždycky jsem jí věřila – byla to přece moje máma. Jenže teď jsem stála v prázdné předsíni a v ruce držela výpis z účtu: místo 120 000 korun tam bylo sotva pár stovek.

„Mami, kde jsou ty peníze?“ ptala jsem se jí už potřetí. Na druhém konci linky bylo ticho, pak se ozval její roztřesený hlas: „Kláro, já… já jsem potřebovala na chvíli vypadnout. S Jirkou jsme jeli k Balatonu. Všechno mě to tady dusilo.“

V tu chvíli jsem přestala dýchat. Máma si za peníze na mou operaci zaplatila dovolenou s přítelem. „A co já? Co moje zdraví?“ vykřikla jsem. „Já už to nevydržím! Všichni pořád jenom něco chtějí…“ začala brečet.

Táta se ke mně naklonil: „Kláro, musíme to nějak vyřešit. Zkusíme požádat o pomoc rodinu.“ Ale já věděla, že babička má sotva na důchod a strejda Petr je zadlužený až po uši.

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. V hlavě mi běžely vzpomínky: máma, jak mě drží za ruku při prvním dni ve škole; máma, jak mě objímá po rozchodu s prvním klukem; máma, která mi slibovala, že mě nikdy nenechá ve štychu.

Večer přišla zpráva od mámy: „Odpusť mi, prosím. Já už nemohla dál. Potřebovala jsem utéct.“

Dny se táhly a bolest v zádech sílila. Lékař mi řekl: „Pokud zákrok neproběhne do měsíce, může dojít k trvalému poškození.“ Táta byl zoufalý. „Zkusím prodat auto,“ navrhl. Ale i kdyby prodal naši starou Škodu Fabii, pořád by to nestačilo.

Začala jsem psát zprávy kamarádům: „Prosím tě, nemáš možnost půjčit mi nějaké peníze? Jde o zdraví.“ Někteří odepsali, že je to mrzí, ale sami mají hypotéku nebo děti. Jiní se neozvali vůbec.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, jak se tohle mohlo stát zrovna mně. Vždycky jsem byla ta hodná holka, která všechno vydrží a nikdy si nestěžuje. A teď? Máma mě zradila způsobem, který bych nikdy nečekala.

Začaly se objevovat i další pravdy. Táta mi jednou večer přiznal: „Víš, Kláro, tvoje máma už dlouho není šťastná. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by udělala něco takového.“

Když se máma vrátila z dovolené, přišla za mnou domů. Seděla jsem na posteli a ona si ke mně přisedla. „Kláro,“ začala tiše, „já vím, že jsem ti ublížila. Ale já už nemohla dál žít jen pro ostatní.“

„A co já?“ zeptala jsem se jí zlomeným hlasem. „Já mám žít s bolestí jen proto, že ty sis potřebovala odpočinout?“ Máma se rozplakala: „Já vím… já vím…“

V tu chvíli jsem cítila jen prázdnotu. Nezbyla žádná důvěra, žádné bezpečí. Jen otázky: Proč? Jak mohla? Co bude dál?

Další týdny byly plné hádek a ticha. Táta se snažil udržet rodinu pohromadě, ale mezi mnou a mámou zela propast. Každý den jsem cítila větší beznaděj – nejen kvůli zdraví, ale hlavně kvůli tomu, že už nemám komu věřit.

Nakonec jsme s tátou našli pomoc u jedné neziskovky, která pomáhá lidem v nouzi. Operaci mi nakonec udělali – později a s větším rizikem komplikací. Zůstaly mi bolesti a jizvy – nejen na těle.

Máma se odstěhovala k Jirkovi a naše vztahy zůstaly chladné. Občas si napíšeme zprávu – formální a opatrnou jako mezi cizinci.

Někdy v noci přemýšlím: Dá se vůbec něco takového odpustit? Dá se znovu věřit člověku, který vás zradil v nejhorší chvíli života? Co byste udělali vy na mém místě?