Když se mi zhroutil svět: Příběh Jany a její cesty do tmy

„Takže to je všechno? Prostě odejdeš?“ slyšela jsem svůj vlastní hlas, jak rezonuje v kuchyni, zatímco Petr stál u dveří s kufrem v ruce. Jeho oči byly sklopené, jako by se bál podívat mi do očí. „Jano, já… já už to dál nemůžu. Miluju někoho jiného. Je mi líto.“

V tu chvíli jsem necítila nic. Žádný vztek, žádnou bolest, jen prázdno. Vzala jsem jeho věci ze skříně a začala je skládat do kufru. Petr čekal slzy, výčitky, možná hysterii. Ale já byla ticho. V hlavě mi běžely jen útržky vzpomínek – naše první rande v kavárně na Národní, svatba na radnici v Dejvicích, první Vánoce v našem bytě na Žižkově. A teď tohle.

Když za ním zaklaply dveře, sedla jsem si na postel a zírala do prázdna. Bylo mi třicet sedm let, bezdětná, s hypotékou na byt a prací účetní v malé firmě na Smíchově. Všichni kolem mě měli rodiny, děti, životy plné smyslu. Já měla jen ticho a otázky.

První týdny byly jako mlha. Chodila jsem do práce, odpovídala na maily, dělala si kafe v kuchyňce a předstírala, že je všechno v pořádku. Moje kolegyně Lenka se mě jednou zeptala: „Jani, jsi v pohodě? Jsi nějaká bledá.“ Usmála jsem se a zalhala: „Jen špatně spím.“

Večer doma jsem seděla u televize a dívala se na pořady, které mě nezajímaly. Lednice byla prázdná, stejně jako můj život. Jednou jsem se přistihla, jak stojím u okna a přemýšlím, jestli by si někdo všiml, kdybych prostě zmizela.

Moje máma mi volala každý den. „Janičko, musíš jít mezi lidi! Zajdi si na jógu nebo na nějaký kurz.“ Ale já neměla sílu. Kamarádky mě zvaly na víno, ale já vždycky odmítla. Nechtěla jsem poslouchat jejich rady ani soucitné pohledy.

Jednoho dne mi přišel e-mail od Petra. „Jano, doufám, že jsi v pořádku. Omlouvám se za všechno.“ Smazala jsem ho bez čtení. Co by mi mohl říct? Že je šťastný? Že ho mrzí, že mě zničil?

Začala jsem chodit k psycholožce. Seděla jsem naproti paní doktorce Novotné a snažila se popsat tu prázdnotu uvnitř sebe. „Jano, musíte najít něco, co vás bude těšit,“ řekla mi jednou. Ale co to mělo být? Všechno, co mě kdy těšilo – procházky s Petrem po Petříně, společné snídaně v neděli – bylo pryč.

Jednou večer jsem se rozhodla jít ven. Prošla jsem se po nábřeží Vltavy a sledovala páry držící se za ruce. Cítila jsem závist i vztek. Proč oni mají to štěstí a já ne? Vrátila jsem se domů ještě prázdnější než předtím.

Začala jsem pít víc vína než dřív. Večer jsem si nalila skleničku – nebo dvě – abych mohla usnout. Ráno mě bolela hlava a měla jsem výčitky svědomí. Ale aspoň na chvíli to otupilo bolest.

Jednou v práci mě šéf zavolal do kanceláře. „Jano, poslední dobou děláš chyby v účetnictví. Děje se něco?“ Zalhala jsem: „Jen nějaké rodinné problémy.“ On jen pokýval hlavou: „Dej si pozor.“

Začala jsem mít pocit, že se propadám do tmy. Máma mi navrhla, abych přijela na víkend do Plzně. „Aspoň změníš prostředí,“ prosila mě do telefonu. Souhlasila jsem.

Vlakem do Plzně jsem koukala z okna a přemýšlela o tom, kde se to všechno pokazilo. Byla jsem špatná manželka? Měla jsem být víc pozorná? Nebo je to prostě osud?

Doma u mámy bylo všechno stejné jako vždycky – starý koberec v obýváku, vůně pečeného masa z kuchyně, fotky z dětství na poličce. Máma mě objala a řekla: „Janičko, život jde dál.“ Ale já tomu nevěřila.

Večer jsme seděly u stolu a máma se mě zeptala: „A co kdybys zkusila najít si novou práci? Nebo jet někam na dovolenou?“ Jen jsem pokrčila rameny.

Po návratu do Prahy bylo všechno ještě horší. Byt byl studený a tichý. Přestala jsem chodit k psycholožce – měla jsem pocit, že mi stejně nemůže pomoct.

Jednou večer mi volala Lenka: „Jani, pojď ven! Půjdeme na koncert do Lucerny.“ Nechtěla jsem jít, ale nakonec jsem souhlasila. V klubu bylo plno lidí, hudba hrála nahlas a všichni kolem se smáli. Já tam stála jako cizinec ve vlastním životě.

Po koncertu jsme šly domů pěšky a Lenka se mě zeptala: „Jani, myslíš někdy na to, že bys začala znovu?“ Podívala jsem se jí do očí a řekla: „Nevím, jestli to ještě umím.“

Dny plynuly jeden jako druhý. Práce – domů – víno – spánek – práce. Někdy jsem si říkala, jestli má vůbec smysl pokračovat.

Jednou večer jsem našla starý deník ze střední školy. Psala jsem tam o snech – chtěla jsem cestovat, psát knihu, mít rodinu. Všechno to bylo pryč.

Dnes sedím u stolu a píšu tenhle příběh. Nevím, jestli někdy najdu světlo na konci tunelu. Možná je život jen řada zklamání a bolestí.

Ale ptám se vás – co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec začít znovu po takové zradě? Nebo je lepší přijmout stíny a naučit se s nimi žít?