Když přátelství ztratí rovnováhu: Setkání v Albertu, které změnilo všechno

„Tak co, jak se máš?“ ozvalo se za mnou, když jsem se skláněla nad regálem s jogurty v Albertu. Otočila jsem se a spatřila Janu. V tu chvíli mi srdce poskočilo – tolik měsíců jsme se neviděly! Vzpomněla jsem si na naše společné snídaně v kavárně Slavia, na dlouhé rozhovory o práci, dětech i mužích. Ale poslední půlrok? Ticho. Jen občasná zpráva: „Promiň, teď nemůžu. Moc práce. Ozvu se.“

„Jani! To je neuvěřitelné, že tě vidím!“ vyhrkla jsem a objala ji. Cítila jsem její parfém, stejný jako vždycky, ale něco bylo jinak. Byla napjatá, její úsměv byl spíš strojený.

„No, mám toho teď fakt hodně,“ začala hned, aniž by se mě zeptala na cokoliv. „V práci je to šílený, šéf mi přidal další projekty, doma děti pořád nemocný… A ten můj? No, radši ani nemluvím. Včera přišel domů až v deset a ještě měl řeči.“

Stála jsem tam s košíkem v ruce a poslouchala proud jejích slov. Snažila jsem se najít skulinku, kdy bych mohla říct něco o sobě – o tom, jak jsem přišla o práci, jak mi maminka onemocněla, jak se cítím sama. Ale Jana mluvila dál a dál. O tom, jak je unavená, jak jí nikdo nerozumí, jak jí všichni jen něco berou.

„Víš co je nejhorší?“ pokračovala a ani si nevšimla mého pohledu. „Nikdo mi nepomůže. Všichni si myslí, že to zvládnu sama. Ale já už fakt nemůžu.“

Přikývla jsem a zkusila to: „To chápu… Já teď taky procházím těžkým obdobím…“

Ale Jana mě přerušila: „Jo, promiň, ale fakt musím běžet. Ještě musím do lékárny a pak pro malýho do školky.“

Zůstala jsem stát mezi regály s pocitem, že jsem neviditelná. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem Janě naslouchala, kdy jsem jí pomáhala stěhovat, hlídala děti nebo ji utěšovala po rozchodu s jejím bývalým. A teď? Ani jediné slovo zájmu o mě.

Cestou domů jsem přemýšlela, kde se to pokazilo. Byla jsem pro ni vždycky ta ramena na vyplakání? Nebo jsme si opravdu byly blízké a jen teď prochází těžkým obdobím? Ale proč se ani nezeptala? Proč jí bylo jedno, jak se mám já?

Doma jsem seděla u stolu a dívala se na telefon. Měla bych jí napsat? Nebo je čas nechat to být? Moje máma by řekla: „Skutečné přátelství je oboustranné.“ Ale co když Jana opravdu potřebuje pomoc a neumí si o ni říct jinak než tímhle způsobem?

Večer mi volala sestra. „Tak co, jak jsi dopadla v obchodě?“ ptala se.

„Potkala jsem Janu,“ odpověděla jsem tiše.

„A?“

„Mluvila jen o sobě. Ani se nezeptala, jak se mám.“

Sestra chvíli mlčela. „To je těžký… Ale víš co? Možná je čas myslet i na sebe.“

Zavěsila jsem a dlouho seděla v tichu. Přemýšlela jsem o všech těch vztazích v životě, které člověk drží při životě jen ze zvyku nebo ze strachu z osamění. Kolik energie dáváme lidem, kteří nám ji nevrací?

Druhý den ráno jsem šla do práce – nové brigády v knihovně na náměstí – a cestou jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Dobrý den! Jak se máte?“ zeptala se upřímně a já najednou cítila slzy v očích.

„Děkuju za optání… Není to teď jednoduché,“ přiznala jsem.

Paní Novotná mě pohladila po ruce: „To bude dobré. Hlavně nezůstávejte sama.“

A tak jsem si uvědomila, že někdy stačí málo – upřímný zájem druhého člověka – aby člověk cítil, že není na světě sám.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem: Má smysl udržovat vztahy, které nás vysávají? Nebo je lepší pustit lidi, kteří už pro nás nemají místo ve svém srdci?

Co myslíte vy? Má cenu bojovat za stará přátelství, i když už nejsou vzájemná? Nebo je lepší otevřít dveře novým lidem a novým začátkům?