Když mi zůstaly jen klíče od bytu: Příběh o ztrátě, rozvodu a novém začátku

„Takže mi chceš říct, že opravdu nezůstane vůbec nic? Ani to auto?“ ptám se tiše, hlas se mi třese a v očích mě pálí slzy. František stojí v předsíni, opřený o rám dveří, a dívá se na mě s tím svým chladným pohledem, který jsem dřív považovala za klidný. „Všechno je napsané na mě, Hanko. Ty jsi to tak chtěla, pamatuješ?“ Jeho hlas je ledový, bez emocí. V tu chvíli mi dochází, že jsem celou dobu žila v iluzi.

Když jsme se s Františkem brali, byla jsem přesvědčená, že láska je silnější než jakékoliv papíry. On byl ten rozumný, já ta důvěřivá. „Na co bysme to psali na oba? Vždyť jsme rodina,“ říkal tehdy a já kývala. Byla jsem mladá, zamilovaná a naivní. Teď stojím v našem bytě na pražském Proseku a cítím se jako host ve vlastním životě.

Začalo to nenápadně. František začal být odtažitý, domů chodil později, často byl podrážděný. Když jsem se ptala, co se děje, odbyl mě: „Mám toho v práci moc.“ Ale pak přišla ta noc, kdy jsem našla v jeho telefonu zprávy od nějaké Lucie. „To je jen kolegyně,“ tvrdil. Ale já věděla své.

Následující týdny byly jako zlý sen. Hádky střídalo ticho, napětí by se dalo krájet. Jednou večer přišel domů a řekl: „Hanko, už to nemá cenu. Chci rozvod.“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. Měla jsem pocit, že padám do propasti a nikdo mě nechytí.

Začalo kolečko právníků a papírů. Myslela jsem si, že aspoň něco zůstane – třeba auto, které jsme kupovali společně. Ale právnička mi vysvětlila: „Všechno je psané na manžela. Pokud nemáte doklady nebo svědky, že jste na to přispívala vy, bude to složité.“

Vzpomínám si na rozhovor s mámou u kuchyňského stolu v našem starém bytě v Kladně. „Haničko, proč jsi byla tak důvěřivá? Vždyť jsi měla myslet i na sebe!“ Máma měla vždycky pravdu, ale já ji nechtěla slyšet. „Mami, já jsem ho milovala…“

František mezitím všechno zařizoval rychle a chladně. „Neboj se, Hanko, postarám se o to,“ říkal s tím svým úsměvem. Ale teď vidím, že se postaral hlavně o sebe.

Jednoho dne jsem přišla domů a zjistila, že auto už není před domem. Volala jsem Františkovi: „Kde je naše auto?“ On klidně odpověděl: „Prodávám ho. Potřebuju peníze na nový začátek.“

Zůstaly mi jen klíče od bytu – i ten už ale bude brzy jeho. Právnička mi řekla: „Můžete zkusit žádat o vypořádání společného jmění manželů, ale bude to běh na dlouhou trať.“

Začala jsem hledat podnájem. Prohlížela jsem inzeráty na Sreality.cz a brečela nad cenami i nad tím, jak málo mi zůstalo. Kamarádka Jana mě vzala na kafe do kavárny v Karlíně. „Hani, musíš začít znovu. Jsi silná ženská!“ Povzbudila mě, ale já se cítila slabší než kdy dřív.

Jednou večer jsem seděla na posteli a dívala se na fotky z dovolené v Krkonoších – ještě jsme byli šťastní. Najednou mi došlo, že jsem celou dobu přehlížela varovné signály. František byl vždycky ten, kdo rozhodoval – o penězích, o dovolených, dokonce i o tom, jakou barvu bude mít naše kuchyň.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem ze sebe dostat všechnu bolest i vztek. Psala jsem o tom, jak jsem se cítila neviditelná vedle muže, který mě měl rád jen tehdy, když mu to vyhovovalo.

Jednoho dne mi volal František: „Přijď si pro věci do bytu do konce týdne.“ Jeho hlas byl neosobní jako hlas automatické linky. Šla jsem tam s taškou a sbírala zbytky svého života – pár knížek, oblečení a hrnek s nápisem Nejlepší žena světa.

Když jsem odcházela z bytu naposledy, potkala jsem sousedku paní Novotnou na chodbě. „Haničko, držte se,“ řekla tiše a pohladila mě po ruce. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že nejsem úplně sama.

Teď sedím ve svém malém podnájmu v Holešovicích a dívám se z okna na šedé paneláky. Nemám skoro nic – jen pár krabic a spoustu otázek v hlavě. Ale poprvé po dlouhé době cítím i něco jiného než bolest – možná naději?

Přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Byla to slepá důvěra nebo jen smůla? A hlavně – dokážu ještě někdy někomu věřit? Co byste udělali vy na mém místě?