Když mi sousedka řekla pravdu: Ivanova nevěra

„Petro, musím ti něco říct…“ Jana stála ve stínu panelákového vchodu, její hlas byl tichý, skoro se třásl. Bylo úterý odpoledne, právě jsem se vracela z práce a v ruce držela igelitku s rohlíky a mlékem. Všechno bylo jako vždycky – až na ten její pohled. Věděla jsem, že se něco děje. „Co je?“ zeptala jsem se a snažila se usmát, ale v břiše mi začal růst ledový uzel.

Jana zaváhala. „Viděla jsem Ivana… s nějakou ženou. Nebylo to poprvé.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Snažila jsem se zachytit zábradlí, abych nespadla. „To… to není možné,“ vydechla jsem. „Ivan by mi to nikdy neudělal.“

Ale Jana jen sklopila oči. „Promiň, Petro. Myslela jsem, že bys to měla vědět.“

Celou cestu do bytu jsem měla pocit, že se dusím. V hlavě mi vířily vzpomínky – Ivanův smích u večeře, jeho doteky, naše společné výlety na Šumavu, jeho sliby, že mě nikdy neopustí. Najednou všechno ztratilo barvu. Položila jsem tašku na stůl a rozplakala se.

Když Ivan přišel domů, seděla jsem v kuchyni a zírala do prázdna. „Ahoj,“ řekl jako vždycky, ale já slyšela jen ozvěnu jeho hlasu. „Děje se něco?“

„Kdo je ta žena?“ zeptala jsem se přímo. Hlas se mi třásl, ale snažila jsem se být silná.

Ivan ztuhl. „Jaká žena?“

„Ta, se kterou tě viděla Jana. Prý to nebylo poprvé.“

Chvíli bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Ivan si sedl naproti mně a sklopil oči. „Petro… já… je mi to líto.“

V tu chvíli jsem věděla všechno. Slzy mi tekly po tváři a srdce mi bušilo jako splašené. „Jak dlouho?“

„Pár měsíců,“ přiznal tiše.

„Proč?“ vykřikla jsem zoufale. „Co jsem udělala špatně?“

„To není tvoje vina,“ zašeptal. „Byl jsem slabý… byl jsem idiot.“

Chtěla jsem ho nenávidět, ale místo toho mě zaplavila prázdnota. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy přišel pozdě domů a tvrdil, že byl s kolegy na pivu. Na všechny ty drobnosti, které mi najednou začaly dávat smysl.

Další dny byly jako zlý sen. Lidé v domě si šeptali, když jsem šla kolem. Moje máma mi volala každý večer a ptala se, jak to zvládám. Snažila jsem se fungovat – chodit do práce, nakupovat, vařit – ale všechno bylo mechanické.

Jednou večer přišla Jana a přinesla mi koláč. Sedly jsme si na balkon a dívaly se na zapadající slunce nad sídlištěm.

„Promiň, že jsem ti to řekla takhle,“ řekla tiše.

„Neomlouvej se,“ odpověděla jsem. „Možná je lepší vědět pravdu.“

„Co budeš dělat?“

Zamyslela jsem se. „Nevím. Mám pocit, že už nejsem ta samá Petra jako před týdnem.“

Ivan se snažil omlouvat, prosil mě o druhou šanci. Slíbil, že s tou ženou skončí – prý to nic neznamenalo. Ale já už mu nevěřila. Každý jeho pohled mi připomínal bolest.

Jednoho dne jsme seděli v obýváku a hádali se potichu, aby nás neslyšela dcera Anička ve vedlejším pokoji.

„Petro, prosím… nechci o tebe přijít,“ šeptal Ivan.

„A měl jsi na to myslet dřív!“ vybuchla jsem.

Anička přišla do pokoje a podívala se na nás velkýma očima. „Mami, proč pláčeš?“

Objala jsem ji a snažila se usmát. „To nic, zlatíčko.“ Ale uvnitř mě všechno bolelo.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Novotná byla laskavá a trpělivá. Pomohla mi pochopit, že za Ivanovu zradu nemůžu já. Že mám právo být šťastná i bez něj.

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na staré fotky z dovolené v Chorvatsku. Přemýšlela jsem o tom, jestli má smysl bojovat za vztah, který už dávno ztratil důvěru.

Nakonec jsem Ivanovi řekla, že potřebuju čas sama pro sebe. Odstěhoval se k rodičům do Modřan a já zůstala s Aničkou sama v našem bytě na Jižním Městě.

Bylo to těžké – každý den byl boj s osamělostí i s vlastními pochybnostmi. Ale pomalu jsem začala znovu dýchat. S Aničkou jsme chodily na hřiště, pekly bábovku a smály se spolu.

Lidé v domě mě přestali litovat a začali mě obdivovat za to, že jsem našla odvahu postavit se za sebe.

Dnes už vím, že někdy je lepší odejít než zůstat ve lži. Že i když vás někdo zradí, můžete najít sílu začít znovu.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Co byste udělali vy? Odpustili byste? Nebo byste šli dál jako já?