Když mi manžel přivedl milenku domů, zatímco naše dcera bojovala v nemocnici: Zrada, která mě změnila

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ křičela jsem, zatímco se mi ruce třásly a v očích pálily slzy. Stála jsem ve dveřích našeho bytu na Žižkově a před sebou viděla svého manžela, jak v našem obýváku nalévá víno cizí ženě. Její jméno jsem tehdy ještě neznala, ale její parfém a úsměv mi zůstaly vryté do paměti navždy.

Bylo to jen pár dní poté, co jsme s Tomášem strávili bezesnou noc u postýlky naší dcery Aničky v Motole. Měla zápal plic a já se bála, že ji ztratíme. Tomáš tehdy působil ustaraně, ale když jsem navrhla, že se na chvíli vystřídáme, abych si doma odpočinula a vyprala jí oblíbeného plyšáka, souhlasil až příliš ochotně.

Když jsem se vrátila domů, čekala mě ta scéna. Tomáš seděl na gauči vedle té ženy, smáli se spolu a vypadali, jako by je nic na světě netrápilo. „Tohle je Jana,“ řekl mi Tomáš s ledovým klidem. „Pomáhá mi s prací.“

„S prací? V našem bytě? Zatímco naše dcera leží v nemocnici?“ vyhrkla jsem a cítila, jak se mi hroutí svět pod nohama.

Jana rychle vstala, popadla kabelku a zamumlala něco o tom, že už musí jít. Tomáš jen pokrčil rameny a nalil si další skleničku. „Přeháníš to, Martino. Potřeboval jsem si s někým popovídat. Ty jsi pořád jen u Aničky…“

V tu chvíli jsem pochopila, že něco není v pořádku už dlouho. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy chodil domů později a tvrdil, že má přesčasy. Na jeho odtažitost, na to, jak se mnou přestal mluvit o svých pocitech. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by mě mohl podvést – a už vůbec ne takhle okatě.

Celou noc jsem nespala. Seděla jsem u Aničky v nemocnici a snažila se nedat na sobě nic znát. Když usnula, vyšla jsem na chodbu a zavolala mámě. Doufala jsem, že mě obejme aspoň po telefonu. „Mami, Tomáš má milenku,“ zašeptala jsem do sluchátka.

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval její unavený hlas: „Martino, neblázni. Tomáš je hodný chlap. Má toho teď moc v práci… Možná sis to špatně vyložila.“

„Mami! Viděla jsem je spolu! Přivedl ji k nám domů!“

„A co bys chtěla dělat? Máte dítě. Musíš být silná. Nechci slyšet žádné řeči o rozvodu.“

Zavěsila jsem a cítila se ještě hůř než předtím. Byla jsem sama – bez podpory manžela i vlastní matky.

Další dny byly jako zlý sen. Tomáš se mnou skoro nemluvil, doma trávil minimum času a když už přišel, byl podrážděný nebo nepřítomný. Anička se pomalu uzdravovala a já hrála divadlo silné matky, která má všechno pod kontrolou.

Jednou večer jsem zaslechla jeho telefonát z koupelny: „Neboj se, lásko, ona nic neudělá. Je slabá.“ To byla poslední kapka.

Začala jsem hledat pomoc u kamarádek. Lenka mě objala a řekla: „Marti, tohle si nesmíš nechat líbit! Mysli na sebe i na Aničku.“ Ale i mezi přáteli byly hlasy: „Vydrž to kvůli dítěti…“

Jednoho dne jsem sbalila pár věcí pro sebe i Aničku a odešla k Lence. Tomáš mi volal až večer: „Kam jste zmizely? To jako utečeš při prvním problému?“

„Tomáši, tys byl ten problém,“ odpověděla jsem tiše.

Následovaly týdny plné hádek o péči o Aničku, výčitek ze strany rodiny i pokusů o smíření – hlavně ze strany mé mámy: „Martino, vrať se domů! Dítě potřebuje otce.“

Ale já už věděla své. Viděla jsem pravdu ve tváři své dcery – když se ke mně tiskla a šeptala: „Maminko, budeš tu vždycky?“

A tak jsem zůstala sama s Aničkou v malém podnájmu na Smíchově. Bylo to těžké – finančně i psychicky. Ale poprvé po letech jsem cítila klid. Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu si budovala nový život.

Dnes už vím, že zrada bolí nejvíc od těch nejbližších – od manžela i vlastní mámy. Ale taky vím, že někdy je lepší být sama než žít ve lži.

Ptám se vás: Proč je pro tolik lidí důležitější zachovat zdání šťastné rodiny než skutečné štěstí svých dětí? A proč ženy často zůstávají samy právě ve chvíli, kdy nejvíc potřebují oporu?