Když láska bolí: Příběh o mně a Davidovi

„Ivano, kde jsi byla? Říkal jsem ti, že máš být doma do šesti!“ Davidův hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Stála jsem ve dveřích, v ruce igelitku s rohlíky a mlékem, a cítila, jak mi srdce buší až v krku. „Byla jsem u mamky, říkala jsem ti to,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem si přála mít sílu zakřičet.

David se na mě podíval tím svým pohledem, který mě vždycky umlčel. „U mamky? A co tam tak dlouho? Nemáš snad doma dost práce?“ Jeho slova byla jako ledová sprcha. Věděla jsem, že nemá cenu odporovat. Vždycky to skončilo stejně – tichým večerem, kdy jsem seděla v ložnici a on mlčky sledoval televizi v obýváku.

Naše začátky byly jiné. Potkali jsme se na svatbě mé sestřenice v Brně. David byl okouzlující, vtipný, pozorný. Smáli jsme se spolu celé odpoledne a já měla pocit, že jsem konečně našla někoho, kdo mě chápe. První měsíce byly jako z pohádky – výlety na Pálavu, společné snídaně v posteli, dlouhé rozhovory o životě. Jenže pak se něco změnilo.

Začalo to nenápadně. „Proč si bereš tu sukni? Není to moc krátké?“ ptal se mě jednou před odchodem do práce. Nechápala jsem, proč mu to vadí, ale chtěla jsem mu vyhovět. Postupně přibývalo zákazů a výčitek. „S tou kolegyní už nikam nechoď, není pro tebe dobrá společnost.“ „Proč musíš pořád volat mámě?“

Moje kamarádka Petra si toho všimla jako první. „Ivano, nejsi to ty. Kde je ta holka, co se smála na každé blbosti?“ ptala se mě jednou na kávě v centru Brna. Jenže já už se neuměla smát. Každý den jsem žila ve stínu strachu z toho, co zase udělám špatně.

Jednoho večera jsem přišla domů později – tramvaj měla zpoždění a já musela ještě do lékárny pro prášky na bolest hlavy. David seděl u stolu a čekal na mě. „To si děláš srandu? Víš vůbec, kolik je hodin?“ zařval tak hlasitě, že sousedka nad námi začala dupat na strop. „Promiň, opravdu jsem nemohla přijít dřív,“ snažila jsem se vysvětlit. V tu chvíli popadl hrnek a mrštil jím o zeď. Střepy se rozletěly po kuchyni a já stála jako přimražená.

Ten večer jsem poprvé volala mámě s pláčem v hlase. „Mami, já už nemůžu,“ šeptala jsem do telefonu. Máma přijela hned druhý den ráno. Seděla u mě v kuchyni, držela mě za ruku a mlčela. V jejích očích byla bolest i vztek zároveň.

„Ivano, proč to snášíš? Tohle není láska,“ řekla mi tiše. Ale já pořád doufala, že se David změní. Že to byla jen špatná chvíle, že ho něco trápí v práci.

Jenže hádky byly čím dál častější. David mi začal kontrolovat telefon, zakazoval mi chodit ven s kamarádkami, dokonce mi jednou schoval klíče od bytu, abych nemohla odejít. Každý den jsem se probouzela s pocitem úzkosti a bezmoci.

Jednoho dne jsem našla odvahu jít za Petrou. Seděly jsme spolu v kavárně u Zelného trhu a já jí všechno řekla – o hrncích létajících kuchyní, o tichu mezi čtyřmi stěnami i o tom, jak se bojím vracet domů. Petra mě objala a řekla: „Ivano, musíš odejít. Tohle tě zničí.“

Ale jak odejít od člověka, kterého milujete? Jak opustit domov, i když je plný bolesti? Každý den jsem si pokládala tyhle otázky.

Jednoho rána jsem se probudila dřív než David. Seděla jsem na posteli a dívala se na něj – spal klidně, jako by nic z toho nebyla pravda. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem ta Ivana ze svatby v Brně. Byla jsem zlomená žena, která zapomněla na vlastní hodnotu.

Zabalila jsem si pár věcí do batohu a odešla k mámě do paneláku na Lesné. David mi volal a psal zprávy – nejdřív prosil o odpuštění, pak vyhrožoval, nakonec přišel stát pod okna a čekal, jestli ho pustím dovnitř.

Byly to nejtěžší týdny mého života. Každý den jsem bojovala sama se sebou – s pocitem viny i s touhou vrátit se zpátky do známého pekla. Ale máma i Petra stáli při mně.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Novotné. Poprvé po letech jsem mohla říct nahlas všechno, co mě tížilo. Pomalu jsem znovu objevovala samu sebe – tu holku, která se smála na svatbě v Brně.

Dnes už vím, že láska není boj o moc ani strach z toho druhého. Láska je svoboda být sám sebou.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik žen kolem nás žije stejný příběh jako já? Proč je tak těžké říct dost? Máme právo být šťastné – ale kde vzít odvahu začít znovu?