Když jsem vyhodila tchána s tchyní z domu: Příběh zrady a odpuštění

„Tak už toho mám dost, Petře! Buď oni, nebo já!“ křičela jsem, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Stála jsem uprostřed našeho malého bytu v Nuslích, ruce zaťaté v pěst, srdce mi bušilo až v krku. Tchán s tchyní seděli na gauči, tváře napjaté, oči upřené do země. Petr stál mezi námi, rozklepaný jako osika.

Nikdy bych nevěřila, že se naše manželství dostane až sem. Když jsme se s Petrem brali, byla jsem přesvědčená, že jsme tým. On byl můj nejlepší kamarád ze střední, smáli jsme se stejným vtipům, milovali stejnou hudbu. Jenže pak přišla jeho maminka – paní Božena – a všechno se změnilo.

Začalo to nenápadně. Po smrti Petrova otce se jeho maminka cítila sama. Přesvědčila Petra, že jí bude líp u nás. „Jen na pár týdnů,“ sliboval mi tehdy Petr. „Nechci ji nechat samotnou.“ Souhlasila jsem. Vždyť je to rodina. Jenže týdny se změnily v měsíce a pak v roky. A s ní přišel i její nový partner – pan Jaroslav. Najednou jsme byli čtyři v dvoupokojovém bytě.

Snažila jsem se být trpělivá. Jenže Božena měla ke všemu připomínky – jak vařím, jak uklízím, jak vychovávám naši dceru Aničku. Jaroslav si zase přivlastnil naši televizi a večery trávil u fotbalu s pivem v ruce. Můj vlastní domov mi začal být cizí.

Jednoho večera, když jsem přišla domů z práce, slyšela jsem Boženu, jak si stěžuje Petrovi: „Marie je líná, neumí ani pořádně uvařit polévku! Chudák Anička, ta holka z ní nikdy nic nebude.“ Petr mlčel. Jen seděl a kýval hlavou.

To byl ten okamžik, kdy ve mně něco prasklo. Přestala jsem spát, začala jsem být podrážděná na Aničku i na kolegy v práci. Všechno se točilo kolem toho, že můj vlastní muž nebyl schopen postavit se za mě.

Jednoho rána jsem našla Aničku plakat v pokoji. „Babička říkala, že jsem nepořádná a že mě maminka neumí vychovat,“ šeptala mezi vzlyky. Objala jsem ji a v tu chvíli jsem věděla, že už to dál nejde.

Večer jsem si sedla s Petrem ke stolu. „Musíme si promluvit,“ začala jsem tiše. „Tvoje maminka a Jaroslav tu nemůžou dál bydlet. Ničí to naši rodinu.“

Petr zbledl. „Ale Marie… kam by šli? Mamka nemá nikoho jiného.“

„To není můj problém,“ řekla jsem tvrději, než jsem chtěla. „Myslela jsem si, že jsme tým. Ale ty jsi vždycky na jejich straně.“

Následovalo několik dní ticha a napětí. Božena začala být ještě protivnější. Jaroslav mi přestal odpovídat na pozdrav. Anička se bála chodit domů.

Nakonec jsem to byla já, kdo sbalil jejich věci do krabic a postavil je ke dveřím. „Omlouvám se,“ řekla jsem jim chladně. „Ale už to dál nejde.“

Petr mě prosil: „Marie, prosím tě! Dej jim ještě šanci! Já… já bez tebe nemůžu být.“

Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich strach i lítost. Ale taky slabost – tu samou slabost, která nás sem dovedla.

Božena odešla uražená, Jaroslav beze slova. Petr zůstal stát ve dveřích a díval se za nimi.

Následující týdny byly tiché a smutné. Petr se snažil omlouvat, nosil mi květiny, vařil večeře. Ale něco mezi námi prasklo navždy.

Jednoho večera přišel domů později než obvykle. Cítila jsem parfém cizí ženy na jeho bundě. Mlčela jsem – už jsem neměla sílu bojovat.

Za pár měsíců odešel za jinou ženou. Zůstala jsem sama s Aničkou v prázdném bytě.

Dnes už vím, že někdy je lepší říct dost – i když to bolí všechny kolem vás. Ale pořád si kladu otázku: Kdybych byla trpělivější? Kdybych víc bojovala? Nebo je někdy lepší odejít dřív, než vás někdo úplně zničí?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že jsem byla příliš tvrdá? Nebo bych měla odpustit víc?