Když jsem poprvé obejmul Terezu: Dobrota bez hranic

„Proč prostě nemůžeš být normální?“ ozvalo se za mnou, když jsem poprvé vstoupil do třídy na gymnáziu v Plzni. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi třásly a měl jsem pocit, že se každou chvíli rozbrečím. Všichni na mě zírali, jako bych byl nějaký vetřelec. Věděl jsem, že to bude těžké, ale netušil jsem, jak moc.

O velké přestávce jsem se snažil najít místo, kde bych mohl být sám. Procházel jsem chodbou a najednou jsem ji uviděl – Tereza seděla na lavičce u okna, schoulená do sebe, tvář zabořenou v dlaních. Slyšel jsem tlumené vzlyky. Nikdo si jí nevšímal. Něco ve mně mě donutilo zastavit se. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem si sedl vedle ní.

„Ahoj… Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se tiše.

Tereza se na mě podívala zarudlýma očima. „Proč by ti na tom mělo záležet?“ odsekla.

„Protože vím, jaké to je cítit se sám,“ odpověděl jsem upřímně. Chvíli mlčela, pak jen pokrčila rameny a znovu se rozplakala. Seděli jsme tam spolu dlouho beze slov. Když zvonilo, podívala se na mě a šeptla: „Díky.“

Od toho dne jsme začali trávit přestávky spolu. Postupně mi vyprávěla svůj příběh – o tom, jak ji spolužáci šikanují, protože je jiná. Má ráda poezii, nosí staré svetry po babičce a místo TikToku čte knížky. Doma to taky neměla lehké – rodiče se rozváděli a ona byla mezi dvěma světy.

Jednou jsme šli spolu ze školy a potkali skupinu kluků z vyššího ročníku. „Hele, to je ta divná Tereza a její nový kámoš! Co jste za exoty?“ smáli se. Cítil jsem, jak mi rudne obličej, ale Tereza jen sklopila hlavu a zrychlila krok.

„Proč jim to dovoluješ?“ zeptal jsem se jí později.

„Protože když něco řeknu, bude to ještě horší,“ odpověděla tiše.

Začal jsem si všímat, že šikana není jen její problém. Ve třídě byla spousta tichých pohledů, šeptání za zády, posměšků. Učitelé to přehlíželi nebo bagatelizovali. Jednou jsem dokonce slyšel třídní říkat: „To jsou jen dětské spory, to přejde.“

Jednoho dne přišla Tereza do školy s modřinou na ruce. „To nic není,“ tvrdila, ale já věděl své. Večer jsem o tom mluvil s mámou. „Musíš něco udělat,“ řekla mi. „Nesmíš mlčet.“

Dlouho jsem přemýšlel, co mám dělat. Bál jsem se, že když něco řeknu, obrátí se to proti mně. Ale pak jsem si vzpomněl na ten první den – jak moc mi pomohlo, když mi někdo nabídl ruku. Rozhodl jsem se napsat anonymní dopis školní psycholožce.

Za pár dní si nás psycholožka zavolala do kabinetu. „Vím, že se tu děje něco špatného,“ začala opatrně. „Chci vám pomoct.“ Tereza nejdřív mlčela, ale pak začala vyprávět – o šikaně, o tom, jak se bojí chodit do školy, o tom, jak je doma sama.

Začalo vyšetřování. Někteří spolužáci byli potrestáni, škola zavedla preventivní programy proti šikaně. Ale hlavně – začalo se o tom mluvit nahlas. Najednou jsme nebyli sami.

Tereza se pomalu začala měnit. Začala chodit na literární kroužek, našla si nové kamarády. Já jsem díky ní pochopil, že odvaha není křičet nejhlasitěji, ale postavit se za někoho slabšího.

Jednou večer jsme seděli u řeky a sledovali západ slunce.

„Víš,“ řekla Tereza tiše, „myslela jsem si, že nikdy nebudu patřit nikam. Ale díky tobě vím, že i jeden člověk může změnit svět.“

Doma mě čekaly další boje – táta přišel o práci a máma byla pořád unavená z dvou směn v nemocnici. Často jsme měli doma dusno a hádky kvůli penězům. Ale věděl jsem, že když dokážu pomoct Tereze, zvládnu i tohle.

Někdy mám pocit, že svět je plný nespravedlnosti a bolesti. Ale pak si vzpomenu na ten první den – na slzy na lavičce a na odvahu udělat první krok.

Možná bychom si všichni měli častěji položit otázku: Kolik dobra by mohlo vzniknout, kdybychom nebyli lhostejní? Co kdybychom každý den někoho objali – třeba jen slovem?