Dnes jsem vyhodila syna a snachu ze svého bytu: Jsem špatná matka, nebo jsem si konečně vybrala sebe?

„Tak už toho mám dost! Okamžitě si sbalte věci a odejděte!“ křičela jsem, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Tomáš stál uprostřed kuchyně, ruce zaťaté v pěst, a Lucie se na mě dívala s výrazem, který jsem nikdy předtím neviděla – směs vzteku, zklamání a snad i úlevy. V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně všechno láme. Po letech, kdy jsem byla jejich oporou, kdy jsem se vzdala vlastního klidu, abych jim dala střechu nad hlavou, jsem to už prostě nevydržela.

Všechno to začalo před třemi lety, když Tomáš přišel o práci. Bylo to těžké období – ekonomická krize, propouštění, všude samé špatné zprávy. „Mami, můžeme se s Lucií na chvíli nastěhovat k tobě? Jen než si najdu něco nového,“ prosil mě tehdy. Samozřejmě jsem souhlasila. Jsem jeho matka. Vždycky jsem věřila, že rodina si má pomáhat.

Jenže to „na chvíli“ se protáhlo na měsíce a pak na roky. Tomáš si sice občas našel nějakou brigádu, ale nikdy nic pořádného. Lucie pracovala v kavárně, ale peníze nestačily ani na jejich potřeby, natož na nájem. A tak zůstávali. Nejprve jsem byla ráda, že mám doma společnost. Po smrti manžela byl byt tichý a prázdný. Ale postupně se všechno změnilo.

Začalo to drobnostmi. Špinavé nádobí v dřezu, prádlo poházené po koupelně, hlasitá hudba v noci. Snažila jsem se být trpělivá. „Tomáši, mohl bys po sobě uklidit?“ ptala jsem se jemně. „Mami, vždyť to není tak hrozné,“ mávl rukou. Lucie se jen ušklíbla a pokračovala v brouzdání na telefonu.

Pak přišly hádky. O peníze, o soukromí, o to, že nemám právo jim říkat, jak mají žít. „Tohle je můj byt!“ připomínala jsem jim zoufale. „Ale my jsme tvoje rodina!“ křičel Tomáš. „Proč nám pořád něco vyčítáš?“

Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním domě. Neměla jsem klid ani v noci – Lucie často přiváděla kamarádky, smály se a popíjely do rána. Když jsem je poprosila o trochu ohleduplnosti, slyšela jsem jen: „Jsi stará a protivná.“

Jednou jsem přišla domů z nákupu a našla Tomáše, jak prohledává mou peněženku. „Co to děláš?“ vyhrkla jsem. „Potřeboval jsem jen stovku na cigarety,“ odpověděl klidně. V tu chvíli jsem pocítila něco, co jsem nikdy předtím necítila – hlubokou zradu.

Začala jsem být nervózní, podrážděná, přestala jsem spát. Kamarádka Jana mi říkala: „Musíš si nastavit hranice, Hanko. Tohle není normální.“ Ale já jsem měla strach. Co když Tomáš skončí na ulici? Co když se Lucie zhroutí? Co když mě budou nenávidět?

Ale dnes ráno to přišlo. Vrátila jsem se z procházky a našla kuchyň v naprostém chaosu. Rozbité sklenice, zbytky jídla na stole, všude nepořádek. Tomáš s Lucií spali do oběda. Když jsem je vzbudila a začala jim vyčítat, že takhle to dál nejde, Tomáš na mě zařval: „Jestli se ti to nelíbí, tak odejdi ty!“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. „Ne, odejdete vy,“ řekla jsem tiše, ale pevně. A pak už to šlo rychle. Křik, slzy, výčitky. „Jsi hrozná matka! Nikdy jsi nás neměla ráda!“ křičela Lucie. Tomáš mlčel, ale jeho pohled mě bolel víc než jakákoli slova.

Teď sedím v prázdném obýváku. Je tu ticho, které jsem si tolik přála – a přesto mě dusí. Dívám se na fotky Tomáše jako malého kluka. Vzpomínám na jeho první krůčky, na to, jak jsme spolu pekli bábovku, jak mi šeptal do ucha: „Mami, mám tě rád.“

Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem jen sobecká stará ženská, která vyhodila vlastní dítě na ulici? Kde je hranice mezi pomocí a obětí? A proč je tak těžké myslet někdy taky na sebe?

Možná jsem dnes přišla o syna. Ale možná jsem konečně získala sama sebe. Co byste udělali vy na mém místě? Je možné být dobrou matkou a přitom si chránit vlastní život?