Břemeno lásky: Když pomoc začne bolet

„Tomáši, už zase?“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře a spatřila svého syna stát na chodbě s prázdným pohledem a batohem přehozeným přes rameno. Bylo půl jedenácté večer, v televizi běžely zprávy o dalším zdražování energií a já už dávno měla být v posteli. „Mami, prosím tě, můžu tu dneska přespat? S Karolínou jsme se zase pohádali…“ Jeho hlas byl tichý, skoro provinilý, ale v očích měl tu známou jiskru očekávání. Věděl, že neřeknu ne. Nikdy jsem to nedokázala.

Václav seděl v kuchyni, ruce sepjaté na stole, a když slyšel Tomášův hlas, jen zavrtěl hlavou. „Jano, už je to potřetí za měsíc. Musíme si promluvit.“ Ale já už Tomáše vedla do jeho starého pokoje, kde stále ležela jeho oblíbená deka a na poličce stály zaprášené modely autíček z dětství. Vždycky jsem doufala, že se jednou vrátí jen na návštěvu – jako dospělý muž, který zvládá svůj život. Místo toho se vracel jako ztracený kluk.

Seděla jsem na kraji postele a pozorovala ho, jak si zouvá boty. „Co se stalo tentokrát?“ zeptala jsem se tiše. Tomáš pokrčil rameny. „Karolína říká, že jsem neschopnej. Že bych si měl najít pořádnou práci a přestat se spoléhat na vás…“ Zlomil se mu hlas. „Ale já se snažím, mami. Fakt.“

V tu chvíli jsem cítila směs lítosti a vzteku. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsme s Václavem dělali první poslední, abychom mu pomohli – platili jsme mu nájem, když přišel o práci v kavárně, půjčovali peníze na splátky telefonu, dokonce jsme mu koupili starší auto, aby mohl dojíždět na brigádu. Jenže on vždycky po pár měsících skončil zpátky u nás doma.

Ráno u snídaně bylo ticho. Václav upíjel kávu a díval se z okna na šedivý dvůr. „Tomáši, kolik ti je?“ zeptal se najednou ostře. „Třicet dva,“ zamumlal Tomáš. „A kdy naposledy jsi byl schopen zaplatit si všechno sám?“ Tomáš mlčel. Já cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem zároveň.

„Jano,“ obrátil se ke mně Václav, „musíme ho nechat padnout na dno. Jinak se nikdy nezvedne.“

„To nemůžeš myslet vážně!“ vyhrkla jsem. „Je to náš syn!“

„Právě proto,“ řekl tiše Václav. „Jestli ho budeme pořád zachraňovat, nikdy nebude dospělý.“

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. V hlavě mi zněla slova mé matky: „Dítěti musíš dát kořeny i křídla.“ Ale kde je ta hranice? Kdy už pomoc škodí? Večer jsem seděla s Tomášem v obýváku a dívala se na jeho unavenou tvář.

„Tome,“ začala jsem opatrně, „co kdybychom ti tentokrát nepomohli? Co kdyby sis zkusil najít podnájem sám? My ti věříme…“

Tomáš se na mě podíval s nepochopením i strachem. „Vy mě chcete vyhodit?“

„Nechceme tě vyhodit,“ řekla jsem rychle. „Ale chceme ti dát šanci postavit se na vlastní nohy.“

Následující dny byly plné napětí. Tomáš byl zamlklý, Václav odměřený a já rozpolcená mezi láskou a pocitem viny. Když Tomáš konečně přišel s tím, že našel malý pokoj v Hostivaři a podepsal smlouvu na brigádu v supermarketu, měla jsem slzy v očích – radostí i smutkem zároveň.

Loučení bylo těžké. Objala jsem ho pevněji než kdy dřív. „Zvládneš to,“ zašeptala jsem mu do ucha.

Teď sedím u okna a dívám se do tmy pražské noci. Přemýšlím, jestli jsme udělali správnou věc. Je možné milovat své dítě až příliš? Nebo je právě tohle ta největší láska – pustit ho a věřit mu?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte, že jsme byli příliš tvrdí – nebo právě naopak?